V našem putování po přehradách Jizerských hor jsme se dosud zabývali vodními díly z povodí Lužické Nisy. Jedinou výjimkou byla Josefodolská přehrada, která sbírá přítoky z povodí Kamenice. Aby naše povídání bylo ucelené, zbývá nám navštívit ještě dvě vodní díla Jizerských hor. Jedno je v povodí Bílé Desné a další v povodí Černé Desné. Na Černé Desné je přehradní nádrž Souš, vody Bílé Desné zachycovala až do 18. září 1916 Přehrada na Bílé Desné (někdy zvaná též Stará přehrada). Od toho osudného dne se zmíněné vodní dílo jmenuje prozaicky a mrazivě - Protržená přehrada.
Psát „jen" o apokalyptickém protržení přehrady na Bílé Desné by bylo nošením dříví do lesa. Toto téma bylo, je a bude neustále zpracováváno. Proto se pokusím shrnout záměr vystavět zmíněná dvě vodní díla i okolnosti, které realizaci provázely. U některých údajů se zastavím podrobněji, protože jsem měl příležitost prostudovat obrovské množství materiálů, dobových fotografií a dokonce i výpovědí lidí, postižených katastrofou. V Desné mám dodnes pár kamarádů a u babičky jednoho z nich jsme někdy v roce 1976 strávili spoustu času, když nám vyprávěla o stavbě přehrady i o její následné zkáze. V dnešním trochu smutném vyprávění se také dozvíte, že osud věhlasného „otce jizerskohorských přehrad" a geniálního projektanta prof. dr. Ing. Otto intzeho se začal završovat právě v odlehlé části Jizerských hor, kde nebyl vázán pracovně, ale spíše z vlastní iniciativy.
Již několikrát v našich článcích bylo konstatováno, že podnětem pro výstavbu přehrad v Jizerských horách byly katastrofální povodně z července roku 1897. Zde je nutno připomenout, že neméně dramatická situace byla i při povodních např. v letech 1860, 1875, 1888 a 1890. A v 1. polovině 19. století nebyla situace o mnoho lepší. Povodně řádily v povodích Smědé, Lužické Nisy, Kamenice, Jedlové, Bílé a Černé Desné, Jizerky a Jizery a v neposlední řadě i Černé říčky (levostranný přítok Černé Desné). V drtivé většině případů se jednalo o povodně z letních průtrží mračen. Povodně z jarního tání jsou spíše výsadou posledních desetiletí, a to zejména v povodí Jizery.
Po povodních z července 1897 se o situaci začaly zajímat i c.k. úřady. V Jizerských horách se objevily různé komise, jejichž závěry ovšem věcí příliš nepohnuly. Zdá se, že stěžejním okamžikem byla přednáška profesora dr. ing. Otto Intzeho z university v Cáchách o stavbách údolních přehrad. Přednáška se konala v září 1899 na pozvání podnikatelů z Liberce a jejím víceméně přímým důsledkem bylo ustavení Libereckého vodního družstva pro stavbu vodních děl v povodí Lužické Nisy. Pan profesor byl navíc získán jako generální projektant a vrchní stavební dozor.
Přednáška prof. Intzeho měla zásadní vliv i na přítomného mlynáře Wenzla z Desné. Ten byl zapáleným propagátorem výstavby přehrady na Černé Desné. Podařilo se mu ovlivnit majitele papíren Rösslera a zejména průmyslníka Wilhelma Riedla. Výsledkem jejich spolupráce bylo založení Vodního družstva pro stavbu přehrady na Černé Desné. K němu došlo dne 15. prosince 1902 v Dolním Polubném. Družstvo bylo velmi aktivní. Pracovalo na přípravných pracích, shánění prostředků a snažilo se pochopitelně i o získání přízně c.k. úřadů. Nemělo však patrona typu prof. Intzeho, a to se časem ukázalo jako veliký problém. Vypracování projektu vodního díla Černá Nisa bylo zadáno firmě, která v té době projektovala populární ozubnicovou trať z Tanvaldu do Kořenova. Tato firma však postrádala důvěru Zemské komise pro regulaci vodních toků, která striktně vyžadovala, aby projekt byl vypracován prof. Intzem nebo jím konzultován a doporučen ke schválení. Toto stanovisko bylo pro Vodní družstvo šokující. Nikdo nemohl doufat, že si profesor Intze přibere další projekt, když je plně zaměstnán na přípravách výstavby vodních děl v povodí Lužické Nisy a dokonce i v Německu. Navíc pravidelně přednáší na univerzitě. Nálada byla na bodu mrazu.
Nikde jsem se nedočetl, kdo stál za návštěvou prof. Intzeho v Dolním Polubném. Tato návštěva však znamenala naprosto zásadní zlom. V rámci své inspekční cesty po stavbách přehrad na Lužické Nise navštívil i východní část Jizerských hor a dne 30.9.1904 si v doprovodu členů Vodního družstva z Polubného prohlédl povodí Černé Desné, kde měla stát přehrada. Navštívili i povodí Bílé Desné a už tehdy nebyl úplně spokojen s výběrem místa pro zamýšlené vodní dílo Bílá Desná. Večer téhož dne uskutečnil pan profesor v Dolním Polubném podobnou přednášku, jako v roce 1899 v Liberci. Zde prezentoval svoji podporu pro zamýšlené projekty a i ochotu spolupracovat s Vodním družstvem při jejich realizaci. Nadšení posluchači se netajili odhodláním vybudovat i další přehrady a tak bylo na místě schváleno i zhotovení dalších děl na Bílé Desné a na Kamenici (Josefodolská přehrada dnes stojí prakticky na místě, které bylo tehdy vybráno).
Následujícího dne, 1. října 1904, se prof. Intze s předsedou Vodního družstva Riedlem a dalšími podnikateli vydal na prohlídku povodí Kamenice z Tanvaldu do Josefova Dolu. Ještě v Tanvaldě jej postihla mrtvice a byl převezen do místní nemocnice. Po několika dnech jej syn (rovněž universitní profesor z Cách) v doprovodu lékařů odvezl domů do Cách. Tam dostal 26.12. další záchvat mrtvice a následující den, 27.12.1904, zemřel. Bylo mu teprve 58 let.
Pro Vodní družstvo z Polubného znamenala profesorova smrt další komplikace. Ale skutečnost, že podpořil záměr místních nadšenců a dokonce přislíbil spolupráci, pomohla udržet celý projekt při životě. Každopádně po něm zůstala také jedna nezodpovězená otázka, a sice: „zda by souhlasil s umístěním hráze přehrady na Bílé Desné tam, kde skutečně byla postavena?" Sám doporučoval místo poněkud výše proti proudu...
Podpora profesora Intzeho byla směrodatná pro Zemskou komisi pro regulaci vodních toků a ta také začala jednat. Vodnímu družstvu jako projektanta doporučila stavebního radu ing. Wilhelma Plenknera. Na mimořádné valné hromadě družstva je dne 30.3 1906 odsouhlaseno zadání projektových prací ing. Plenknerovi. Ten již 5. července téhož roku předkládá návrh projektu na stavbu přehrad na Bílé Desné, na Černé Desné a na Kamenici. Návrh byl schválen a následující 2 roky se pracuje na dokončení projektů. Ty jsou potom schváleny v Praze na konci roku 1908.
Zahájení staveb se opozdilo, protože akce musela být z rozhodnutí úřadů financována výhradně Vodním družstvem. Tomu však byla schválena státní subvence až v polovině roku 1911. Z úsporných důvodů byla navíc odložena výstavba nádrže na Kamenici a hráz Souše byla posunuta o 600 m výše proti proudu. Nyní se tedy budeme věnovat výstavbě přehrady na Bílé Desné.
Vlastní stavba byla zahájena 17.10.1911. Hráz byla zemní sypaná se šířkou základu 54 metrů a délce 172 metrů. Podloží bylo zvlášť zpevňováno, pod výpustnou štolu byl zaražen pilotový rošt. Potom byla ve vrstvách po 40 cm navážena zemina a hutněna třítunovým válcem. Pro potřeby regulace odtoku vody byla zbudována 45 m dlouhá výpustná štola, ve které je uloženo potrubí o průměru 80 cm. V něm jsou šoupata, ovládaná na návodní straně ze šoupátkové šachty (z věžičky) a na vzdušní straně ze šoupátkové komory. Pro případ povodní byl na pravé straně hráze vybudován přeliv s kaskádou pro odvod vody do koryta pod hrází. Na levé straně hráze je vtok do spojovací štoly, kudy byla přebytečná voda odváděna do přehrady Souš . Štole se budeme věnovat v článku o přehradě Souš.
Obě přehrady během stavby čelily dvěma velkým povodním. Ta větší byla na začátku srpna 1915 a přehrady ji v pohodě zvládly. O měsíc později byly obě stavby dokončeny a 18.11.1915 zkolaudovány, přičemž kolaudace byla kvůli sněhové vánici zčásti provedena „na papíře."
Na den přesně za 10 měsíců, dne 18. září 1916, nastal pro přehradu soudný den. V 15,30 zpozorovali kolemjdoucí dřevaři, jak z hráze tryská pramínek o průměru 2 cm. Upozornili na to hrázného, který ihned volal na VD. Dostal příkaz otevřít oba uzávěry a vyrozumět občany pod hrází o krátkodobém zvýšení průtoku vody. Otevření šoupat však hrázný s dělníky nedokončili. Podařilo se to asi ze tří čtvrtin. pak museli utéct, protože z hráze unikala voda tak, že již byli přímo ohroženi na životě. V 16,45 (hodinu a čtvrt po zjištění prvního průsaku) se hráz protrhla v šířce asi 40 metrů (některé prameny uvádějí 18 metrů). V té době bylo v nádrži 290.000 m3 vody, což je asi 72,5 % kapacity. Voda sebrala nejprve dříví na pile. Vzniklo beranidlo, které trhalo z kořenů stromy, likvidovalo domy a hospodářská stavení. Tato všeničící masa měla ve finále výšku dvoupatrového domu a na své dráze do údolí překonala nejméně 300 výškových metrů. Následky byly strašlivé. 62 lidí zahynulo, přičemž někteří byli nalezeni až pod Bozkovem. 380 lidí zůstalo bez střechy nad hlavou, 1020 lidí bez práce, 29 domů a 11 výroben skla bylo totálně zničeno, 62 domů bylo zničeno částečně. Ještě v Mladé Boleslavi stoupla voda v jizeře o 20 cm. Obětí prý mohlo být méně, ale někteří lidé nebrali varování vážně. Následky byly ještě umocněny tím, že probíhala I. světová válka a lidé na tom ekonomicky byli opravdu špatně. Poslední, nepřímou obětí, byl stavební rada ing. Podhajský, který prováděl na stavbě státní stavební dozor a kolaudaci. Po obdržení zprávy o katastrofě se zastřelil.
Po protržení přehrady bylo zahájeno trestní řízení proti řadě osob. Soudní spory se vlekly mnoho let a prakticky nikdo nebyl v této věci odsouzen. Většina účastníků byla obžaloby zproštěna, Wilhelm Riedel zemřel během soudního řízení. V rámci jednání byly vypracovány dva zásadní znalecké posudky. První vinil stavitele z nedostatečného těsnění pláště na návodní straně, z nedostatečně provedeného hutnění zeminy a z použití nevhodných materiálů. V rámci odvolacího řízení byl vypracován druhý, geologický, posudek. V něm znalci konstatovali, že v místě hráze jsou v podloží kanálové cesty a dutiny, vymleté spodní vodou. Jsou to přírodní jevy a jsou jedinou příčinou havárie hráze. Na základě tohoto posudku byli po 15 letech zproštěni obžaloby zbývající obvinění.
Dnes je jasné, že hráz přehrady na Bílé Desné byla prakticky od počátku odsouzena k zániku. Podloží v místě stavby není z geologického pohledu příliš vhodné, resp. je naprosto nevhodné, protože údolím probíhá podélný tektonický zlom...Stavitelé nezvolili nejvhodnější materiály, hutnění hráze bylo nedostatečné. Technologické postupy byly z dnešního pohledu často naprosto nesprávné. Např. způsob napojení sypané hráze na výpustnou štolu by dnes neschválil žádný projektant na světě. Velmi málo bylo přihlíženo k tomu, že hráz si může sednout o 20 cm a pod ní umístěná betonová štola pouze o 2 cm ! Štola se do hráze vlastně zakrojí...Přesto, že jistá zanedbání resp. podcenění rizik bychom na stavbě jistě nalezli, musíme objektivně uznat, že v našich krajích byly nedostatečné zkušenosti se stavbou sypané hráze tzv. francouzského typu. Znalost geologických poměrů byla minimální. Během stavby navíc vypukla světová válka, která odebrala spoustu lidských i ekonomických zdrojů. Nesuďme tedy stavitele nešťastné přehrady, jejíž protržení zastavilo výstavbu podobných děl na celém světě na mnoho let.
Katastrofa Protržené přehrady neodradila místní lidi od myšlenky vybudovat na Bílé Desné nové vodní dílo. V průběhu let bylo předloženo asi 5 variant. Z toho 4 varianty opět navrhovaly sypané hráze. Poslední variantou byla zděná gravitační hráz. Ta by musela být podstatně výše proti proudu řeky, kde na povrch vystupuje skalní lože. Nakonec bylo od všech záměrů upuštěno. Byly však provedeny opravy zdevastovaného koryta řeky. Pod přehradou, kde je velký podélný sklon, byla vybudována kaskáda 34 stupňů. Pod soutokem Bílé a Černé Desné bylo koryto svedeno do nejnižší části údolí opět s přepadovými stupni. Značná část koryta byla zregulována.
Protržená přehrada je tajuplným místem. Když k ní přicházím od Desné, přistihnu se občas, že naslouchám, zda se shora neblíží hukot zákeřné vlny. Podobné pocity popisuje i řada mých známých. Na místě hráze dosud trčí k nebi jako memento věžička šoupátkové šachty, v šoupátkové komoře je naprosto dokonale zachovalé potrubí a šoupě. Je zrezivělé jen málo. Stačila by olejnička a dalo by se rozhýbat. Ale vlastně proč? Řeka si tiše šumí okolo a o nějaké lidské dílo se již 91 let nezajímá. A až bude chtít, tak zase udeří.
K Protržené přehradě se dostanete jenom pěšky nebo na kole. První možnost je z Desné, kde projedete okolo nádraží stále do kopce až k ubytovně „Na konci světa." Zde je možno zanechat auto a vyrazit po úzké asfaltce na 3 km dlouhou pouť k přehradě. Druhá možnost je z Josefova Dolu. Zde je asi 400 m nad pilou parkoviště, kde odstavíte auto a vyrazíte směrem na Mariánskohorské boudy (opět po asfaltce). Okolo bud pokračujete rovně (anebo zkratkou po žluté) a po necelých 2 km jste u Protržené přehrady. Obě cesty jsou snadno dostupné i v zimě na běžkách. Vůbec nejhezčí je např. od Jablonce dojet vlakem do Josefova Dolu, přes Mariánky a Protrženou sejít do Desné a vlakem zpět na Jablonec. Na své pouti možná potkáte i starého Hinkenteufela, který žil v polorozbořeném stavení nedaleko od přehrady. Když totiž někdo např. ve vánici anebo v noci v okolí Protržené přehrady zabloudí, objeví se někdy pan Hinkenteufel a ukáže mu cestu. Poznáte jej tak, že má ochrnutou pravou ruku a napadá na pravou nohu. Na cestu si svítí starodávnou lucernou. Chovejte se k němu hezky a nepokoušejte se o rozhovor. Bylo by to marné, zemřel již před dávnými lety. Kytky na jeho hrobě na desenském hřbitově však prý ještě nikdy neuvadly...
Technické údaje: (čerpáno z mnoha zdrojů a vývěsních tabulí):
typ hráze zemní sypaná
výška hráze nad základem 17,85 m
délka hráze v koruně 172,8 m
šířka hráze v koruně 5,2 m
šířka hráze v patě 54 m
sklon návodního líce 1:2
nadmořská výška koruny hráze 820,5 m.n.m.
objem tělesa hráze 31.920 m3
objem vody v nádrži (celkově) 400.000 m3
výpusti 1
světlost výpusti 80 cm
ovládání uzávěrů ze šoupátkové šachty a šoupátkové komory
kapacita bočního přelivu 29,3 m3
kóta přelivu 818,6 m.n.m.
přehrazený tok bílá desná
max. kapacita základnové výpusti 5,2 m3/s
průtok při protržení 150 m3/s
doba vyprázdnění nádrže při protržení cca 0,5 hodiny
délka spojovací štoly na souš 1.104,8 m
podélný sklon štoly 1 promile
náklady na stavbu 394.729 rakouských korun
