V termínu od 11.11. do 22.11. 2006 jsem měl možnost zúčastnit se expedice do jeskynního systému Bue Marino, nacházejícího se na sardinském pobřeží nedaleko přístavního města Cala Gonone. Tým ve složení: Jaroslav Bečka, Jiří Čermák, Jan Bulíř, Miloslav Dvořáček, Radek Husák, Daniel Hutňan, Martin Hutňan, Miroslav Manhart, René Melichárek, Kamila Svobodová, Martin Honeš tvořili členové ZO ČSS Speleoaquanaut a Labyrint. Cílem expedice byl postup ve dvou základních větvích systému, severní a jižní. Upřednostněna byla především větev severní, a to zejména pro značné materiální i lidské nároky na postup v této části. Cílem prací v severní větvi bylo nalezení pokračování v odbočkách, do kterých se severní větev rozděluje. To znamenalo přetransportovat 10 postupových lahví, skútr (pro transport v 400m dlouhém a přes 30m hlubokém 25. sifonu) a vybavení pro útočnou dvojici postupně až za 26. sifon (něco přes dva kilometry). Doprava probíhala na 700m (16. sifon) pod vodou víceméně s využitím skútrů. Dále pak na zádech a v rukou přes suché úseky. Všichni si s sebou samozřejmě, mimo nákladu, museli nést i své dvojče na překonávání dalších sifonů. Doprava probíhala ve smyslu řetězu, kdy každá dvojice či trojice měla za úkol přetransportovat materiál přes určitý úsek a předat další. Prostojů bylo využito k mapování za zaměřením suchých částí. Chvil, kdy na severní větvi neprobíhala činnost a nebo se čekalo na návrat útočné dvojice, se využívalo k mapování a pokračování v exploraci jižní větve.
K samotným výsledkům. Když útočný tým, ve složení Martin Honeš a Jirka Čermák, v pátek 17. 11. vyrazil, všichni jsme nedočkavě čekali s jakou se v domluvený termín v neděli 19. v poledne vrátí. Tento termín byl volný a tak nás víceméně nepřekvapil jejich návrat už v sobotu večer. Po přespání za 26. sifonem vyrazili do pravé větve a po propotápění dalších 6 sifonů protáhli tuto větev o 62m, kde narazili na blátivý svah, kterým vzlínala voda a další postup byl tedy pro nepřítomnost přímého pokračování nemožný. Další odbočky zatím nebyly zmáhány. Na jižní větvi byly již nově explorované úseky větší. 16. 11. jsem po zmapování pravé odbočky na 750 m narazil na možné pokračování. Vytáhl jsem tedy 55m šnůry do nových prostor, charakterem odlišných od dosavadního, spíše plazivkového profilu odbočky. Prostory se nově zvětšují a jsou zakončeny menším dómem s bohatou sintrovou výzdobou (objevení nové suché prostory je opravdu zážitek). Za dva dny jsem se s Rendou Melichárkem vrátil a vytáhli jsme dalších 40m až za dóm. Chodba po ostrém zalomení dolů ústí do nízkého okna, které není možné s lahvemi na zádech prolézt. Charakter dna je v nově objevených místech této části bahnitý a mírný zákal i po dvou dnech nepotápění zde ukazuje na pravděpodobně slepou cestu postupu. Více štěstí měli Radek, Kamila a Dan v postupu hlavní chodbou. Po paralelním navázání šnůry k Toddyho šnůře (kvůli mapování) se přes hlubší část dostali opět do mělčích a zatím ještě neexplorovaných částí (Toddyho šňůra končila).
Ve třech akcích vytáhli dohromady úctyhodných 970m nové šnůry a celková délka jižní větve se prodloužila na 2260m. Tento výkon lze označit za největší úspěch expedice.
