Níže uvedený článek jsem napsal víceméně na výzvu organizátorů vrcholné jeskyňářské akce - Speleofóra pro Sborník, který je v rámci akce pravidelně vydáván a dotýká se největších objevů jeskyňářů za uplynulý rok. Letošní Speleofórum, konané ve dnech 19.-20.4. ve Sloupu v Moravském krasu, se samozřejmě velmi podrobně zabývalo loňskými rekordními ponory Krzysztofa Starnawského na Hranické propasti. O dění na Speleofóru se zmíním v samostatném článku
Hranická propast - od historie k výraznému pokroku v průzkumu v roce 2012
Každý, kdo někdy spatřil jezírko na dně Hranické propasti, si logicky také položil otázku: „jaká je jeho hloubka?" Nikdo již nezjistí, kdo se o změření hloubky pokusil první, ale jisté je, že pan J.V.Šindel pomocí sondy v roce 1902 naměřil hloubku 36 metrů. Tato hodnota byla brána za definitivní a přes půl století o ní nikdo nepochyboval. Dnes víme, že to bylo proto, že díky konfiguraci terénu sonda spuštěná z hladiny níže klesnout víceméně nemohla.
Zásadní posun v hloubkovém průzkumu Hranické propasti nastal po nástupu speleopotápěčů, kteří zahájili svoji činnost na rozhraní 60. a 70. let minulého století. Dr. J. Pogoda již v roce 1963 dosáhl hloubky 42 metrů, a tím vyvrátil letitý závěr, že maximální hloubka je 36 metrů. Navíc jednoznačně prokázal, že profil SZ kanálu, kterým jsou vedeny všechny ponory, je dostatečně široký a pokračuje vertikálním směrem. Jeho předpoklad byl potvrzen velmi brzy řadou ponorů, přičemž již v roce 1968 dosáhla dvojice V. Brenza, Š. Hanny hloubky 88 metrů. V roce 1985 dosáhl L. Černík do té doby magické hloubky 100 metrů. Během všech těchto ponorů bylo zúčastněným potápěčům jasné, že na dno Propasti mají ještě hodně daleko, protože ani při vynikající viditelnosti nezahlédli nic, co by dno mohlo připomínat. Navíc všechny hloubkové ponory do té doby byly absolvovány pouze se stlačeným vzduchem, a tedy nejen na hranici (spíše za hranicí) únosného rizika, ale hlavně v absolutním časovém stresu bez jakékoli možnosti provést základní měření či dokonce mapování.
Naprostou výjimkou a do té doby neslýchaným počinem ve sportovním potápění byl v roce 1981 ponor dvojice L. Benýšek, F. Travěnec do hloubky 110 metrů s heliovou dýchací směsí. Tento ponor nejen potvrdil, že pro tehdejší potápěče neexistovaly nepřekonatelné překážky (helium se tehdy shánělo hůře než uran), ale hlavně a zásadně prokázal, že bez heliových směsí nelze smysluplně provádět další průzkum ve větších hloubkách.
Kromě řady fantastických objevů suchých prostorů za sifonem Zubatice, které vyvrcholily objevem Rotundy suché dne 24.6.1978 (Miroslav Lukáš-dnes předseda ZO 7-02 a Jaromír Andres), byl dále prováděn i hloubkový průzkum pomocí sond, spouštěných právě z oblasti Zubatice (hloubka 48 metrů). Přitom v roce 1974 naměřil dr. J. Pogoda prokazatelně hloubku 175 metrů.
Do konce 20. století se podařilo posunout hranici maximální hloubky belgickému potápěči M. Pauwelsovi, který v roce 1992 dosáhl hloubky 134 metrů a o rok později hloubky 155 metrů. Díky započaté mezinárodní spolupráci při průzkumu Hranické propasti došlo i k nasazení technických prostředků. V roce 1995 dosáhl dálkově řízený robot Hyball nejprve hloubky 185 metrů a později dokonce 205 metrů, čímž byla prolomena další magická hranice. Při tomto sestupu pořídil robot i cenný videozáznam, který byl později opakovaně využit při vytipování prostorů k následnému průzkumu. Bohužel také prokázal, že v hloubce okolo 200 metrů je nejen mnoho napadaných kmenů a větví, ale i sedimentu, který je rotory stroje rozvířen a prakticky znemožňuje operátorovi řízení robotu. Naznačil i možné pokračování v SZ směru, což po dlouhých 17 letech potvrdil Krzysztof Starnawski. Přínos robotu ROV Hyball pro hloubkový průzkum byl obrovský, ale po vyhodnocení všech známých údajů bylo jasné, že pokračování v objevech povede přes lidský faktor. Někdo do hloubky 200 metrů musí sestoupit, dobře si vše prohlédnout a stanovit další postup. To však bude problém, mezi námi žádný takový potápěč není, naše „operační hloubka" je do 120 až 130 metrů.
V roce 1997 došlo k osudovému setkání Krzysztofa Starnawského a Hranické propasti. Krzyszek začínal jako „suchý" jeskyňář, který se později začal v jeskyních potápět. Jeho začátky byly místy trochu divoké, časem však díky své píli, nasazení a smyslu pro dokonalost přicházely výsledky na úrovni maxima možného. Dnes jednoznačně patří mezi absolutní světovou špičku v jeskynním potápění a v potápění s přístrojem s uzavřeným okruhem.
Po seznámení s Propastí v roce 1997 absolvoval Krzyszek o rok později již ponor do hloubky 80 metrů a v roce 1999 již do 130 metrů. To již bylo jasné, že se hloubkovým průzkumem Propasti chce zabývat dlouhodobě a systematicky. Proto jeho další návštěvy na Hranické propasti byly téměř automaticky spojovány s očekáváním, o kolik metrů se mu podaří posunout stávající maximum. Odpověď na tyto otázky přišla již v roce 2000. Tehdy sestoupil do hloubky 181 metrů, odkud již mohl pozorovat dno dosud známé studny jménem Lift. jeho výkon se stal na 12 roků nepřekonaným maximem a navíc přinesl zásadní poznatek - další ponory do těchto hloubek s přístrojem s otevřeným okruhem (kdy je vydechovaný vzduch nenávratně ztracen) nemají smysl a k pokroku nepovedou. Jeho závěr potvrdil i Pavel Říha, který v roce 2005 sestoupil s přístrojem s polozavřeným okruhem RB 80 (kde je většina vydechovaného vzduchu „recyklována") do hloubky 170 metrů. Tím nejen vytvořil český rekord, ale hlavně dokázal v této hloubce a stupňovitě po 10 metrech zpět až do hloubky 90 metrů zmapovat celý Lift. Pavlova zkušenost víceméně znamenala konec potápění do hloubek pod 100 metrů s otevřeným okruhem.
V rozpětí let 2000 až 2011 Krzysztof Starnawski tvrdě pracoval na přípravě na hluboké ponory. Především ze dvou přístrojů s uzavřeným okruhem (Hammerhead) sestavil unikátní dvojitý rebreather, který mu umožňuje až 18 hodin pobytu pod vodou. S tímto přístrojem uskutečnil velké množství ponorů v různých částech světa, kdy např. v Egyptě vytvořil hloubkový rekord 283 metrů a v Mexiku proplaval dosud neprozkoumané jeskynní systémy. Jeho připravenost na další objevy v Hranické propasti byla nad slunce jasnější. Věděli jsme, že prakticky jenom on je momentálně jediný na světě, kdo může posunout hranice poznání na Propasti. Navíc s Krzyszkem velmi dlouho spolupracuje člen naší ZO 7-02 David Čani, který s ním pokračování průzkumu nejen dohodl, ale i průběžně plánoval.
S příchodem roku 2012 přišla i informace, že „Starnas" dorazí ve třetím týdnu ledna a zahájí další etapu hloubkového průzkumu. V rozpětí 16.1. - 22.1.2012 se opravdu sešel tým potápěčů ZO 7-02 Hranický kras, polských potápěčů a členů polské horské záchranné služby TOPR, kteří byli využíváni jako nosiči výstroje pro nás všechny. Krzyszek absolvoval dva ponory, přičemž první byl na úroveň stávajícího rekordu 181 metrů. Při dalším ponoru posunul celkem bez problémů hranici maximální hloubky na 196 metrů a přinesl informaci, která vyvolala obrovské nadšení. Objevil restrikci, jejíž proplavání se mu zdá reálné a při prosvícení této restrikce nedohlédl při předpokládané viditelnosti asi 20 metrů na dno. Takže je jasné, že 205 metrů, dosažených robotem, určitě není dnem Hranické propasti. Jeho ponor trval včetně dekomprese 6 hodin a 25 minut a kyslík s heliem použil ve směsi 5,2/83 %. Ke všeobecné radosti prohlásil, že další průzkum bude pokračovat, až se oteplí, aby doprovod na suchu zbytečně nemrzl.
Další akce byla naplánována na den 21. června 2012. Na výslovné Krzyszkovo přání byl tým redukován na 5 potápěčů včetně něj. Pro všechny případy byla připravena i mobilní barokomora, každý člen týmu i doprovodu dávno předem věděl, za co odpovídá. U Jezírka si ponor připravovali K. Starnawski a David Čani, my jistící potápěči jsme dle dohody k Jezírku sestoupili až ve chvíli jejich zanoření, ostatní nastoupili až po nás. Atmosféra byla klidná, vše nacvičené a zajištěné. Přesto panovalo jisté napětí. Všichni jsme pevně věřili, že dnes padne hranice 200 metrů. Já osobně jsem později potkal Davida Čaniho na dekompresním žebříku. Signalizoval, že vše je OK, dosažená hloubka okolo 220 metrů. S Petrem Vaverkou jsme sestoupili do 65 metrů a tam jsme potkali Krzyszka. Potvrdil maximální hloubku 217 metrů. Radovat se spontánně v naší hloubce moc nejde, ale i tak jsme propukli v přiměřené nadšení. Vždyť kolikrát jsme tu hranici 200 metrů diskutovali, kolikrát jsme doufali, že se tam někdo odváží? Ten den nakonec nastal. Nastal 21.6.2012. Člověk, který přepsal historii, se jmenuje Krzysztof Starnawski a jeho ponor trval 7 hodin a 45 minut. Později při sumarizaci a vyhodnocování všech údajů Krzyszek nastínil i další plán. Chtěl by spustit z kóty -217 metrů, kde na skalním výstupku končí jeho vodící šňůra, sondu s nejméně 150 metry šňůry. Ta by měla informativně naznačit hloubku nově objevené studny. Současně by vyhodnocoval podmínky pro ponor do hloubky mezi 240 až 300 metry.
Po důkladné přípravě potápěčů i členů doprovodu byla další akce svolána na 1 říjen 2012. Plán byl nastaven v souladu se závěry z června. Krzyszek měl připravenu sondu se 164 metry šňůry a tu opravdu plánoval spustit od skalního výčnělku ve hloubce 217 metrů. Protože sestup na dno Liftu pro něho znamenal víceméně rutinní záležitost, podařilo se mu sestoupit velmi rychle. To je v těchto hloubkách zásadní věc, protože obecně platí, že jedna minuta na dně obnáší půlhodinu dekomprese. Po dosažení hloubky 200 metrů se protáhl nepříliš bezpečnou restrikcí a dosáhl hloubky 217 metrů. Odtud spustil sondu až do hloubky 373 metrů, aniž by dosáhl dna. Před zahájením výstupu ještě na velmi krátkou dobu sestoupil do hloubky 223 metrů. Celkově ponor trval 8 hodin a 45 minut, přičemž od hloubky 128 metrů byl Krzyszek doprovázen Davidem Čanim. Velkou část dekomprese potápěči strávili v dekompresním stanu, který ma tvar válce o průměru skoro tři metry. Je umístěn ve hloubce mezi 8 a 10 metry a je pevně fixován ke skále. Uvnitř je lavička, na které se dá pohodlně sedět a v případě pobytu jednoho potápěče i ležet. Přesto, že polovina vnitřního prostoru není zatopena, v dekostanu se nedá dýchat ani například po vypuštění čerstvého vzduchu z potápěčské láhve. Celý prostor je natolik prosycen oxidem uhličitým, že je tam stále nedýchatelné prostředí. To obnáší dýchání z láhve pomocí automatiky během celého mnohahodinového pobytu.
Ponor a měření K. Starnawského dne 1.10.2012 znamenají významné přepsání stávajícího maxima. Hloubka 223 metrů je novou největší hloubkou, dosaženou potápěčem na Hranické propasti. Sonda, spuštěná do hloubky 373 metrů, dokládá, že po přičtení hloubky suché části propasti (69,5 m) je celková hloubka hranické propasti 442,5 metru. To je o necelých 20 metrů méně, než má italská zatopená propast Pozzo del Mero, momentálně uváděná coby nejhlubší na světě. Přitom je více než pravděpodobné, že při některé další akci bude rekordní hloubka na Hranické propasti naměřena...
Další akce, zaměřené na měření hloubky zatopené části Hranické propasti, jsou samozřejmě průběžně plánovány. Ale uspořádání takové akce je na hranici současných lidských možností, a s tímto vědomím musíme k jejich přípravě přistupovat. Jakékoli opomenutí nebo pochybení by jistě mělo velmi vážné následky. Příprava hloubkového ponoru s sebou nese nesmírně složitou technickou přípravu. Vždyť například kyslík se do směsi míchá s přesností na desetinu procenta. Pro ponor v lednu do 196 metrů se musel v hloubce 70 metrů instalovat nýt a z něho spustit pomocná vodící šňůra. Jistící potápěč pro hloubku 130 metrů musí sám absolvovat pětihodinový ponor. To jsou jen útržky z náročné a odpovědné přípravy. Na druhou stranu si díky nasazení a profesionalitě K. Starnawského a jeho podpůrného týmu snad můžeme dovolit trochu mírného optimismu. Nadšení a přesvědčení nám nechybí.
Zdroj: exkurzní zpráva ZO 7-02 č. 18/2012 ze dne 21.6.2012
exkurzní zpráva ZO 7-02 č. 23/2012 ze dne 1.10.2012
Poznámka: měřící šňůra, použitá dne 1.10.2012, byla podrobena kontrolnímu měření
Zpracoval: Libor Čech
ZO ČSS 7-02 Hranický kras
