Cenot Hatzuz Aktun
Po jednom dni volna jsme ráno 26. února v redukované sestavě (Martina, Dan, Míša, Honza a já) vyrazili na nepříliš vzdálenou lokalitu, kde jsme se potápěli již v roce 2018. Příjezd z hlavní silnice je tentokrát snadný, od silnice je to asi 200 metrů po slušné cestě. Samotný cenot tvoří poměrně rozsáhlé jezírko, bohužel bez řádné cirkulace povrchové vody. Proto je voda na povrchu brčálově zelená a vyloženě nevábná. Vstup do podzemních chodeb je naštěstí označen bójí, takže nehrozí, že byste jej nenašli.
Po nastrojení všech věcí plaveme k bóji a Dan kontroluje, zda pod ní je opravdu vstup. Vše souhlasí, a tak se jeden po druhém zanořujeme. Po proplavání úzkého vstupního portálu nalézáme nádherné a výrazně světlé prostory s bohatou krápníkovou výzdobou, a tak okamžitě rozsvěcíme Martina a já speciální videová světla a Michal s Honzou začínají filmovat. Večer si jejich záznamy prohlížíme a výsledkem jsme přímo nadšeni.
Ponor probíhá báječně a my se blížíme ke konci chodby. Dostáváme se do halokliny s brakickou vodou, kde je místy vidět opravdu špatně. Obraz je rozmazaný a jediným řešením je se na chvíli zastavit anebo se pokusit plavat nad či pod haloklinou, pokud to prostor dovolí. Vše v pohodě zvládáme a najednou cítím, že se mi uvolnila ploutev na pravé noze. Ploutev rychle sundávám a zjišťuji, že se uvolnil upínací pásek, který jsem včera dával nový. Výrobce zřejmě v rámci úspor začal vyrábět pásky cca o 1 mm slabší a pásek mi projel přes upínací přezku. Každopádně situace není úplně dobrá. Plavat několik set metrů v jeskyni bez jedné ploutve nepatří mezi oblíbenou zábavu jeskynních potápěčů. Naštěstí kamarádi nezklamali. Ploutev i pásek jsem předal Honzovi a já s Michalem jsme poctivě svítili. Honzovi netrvalo ani moc dlouho a pásek do přezky vrátil. Sice do jiného výřezu, ale to je dobře. O to více tato nouzová oprava vydrží. Nazouvám opravenou ploutev a všichni se společně vracíme zpět. Po vylezení z vody pásek vracíme na správné místo a navíc jej ještě fixujeme. Díky tomu můžu jít s kamarády na další ponor. Při něm se naši 3 kolegové asi po 150 metrech vydávají po dodatečně vyvázané odbočce, která začíná pár metrů od hlavní linky, a proto se musí speciálně propojit. Této dočasné propojce říkáme jump, protože díky ní vlastně „přeskočíme“ z jedné linky na druhou. Bezpodmínečně nutné je správné označení všech šňůr, abychom při návratu našli zpět správnou cestu, ale také aby nikdo nezúčastněný nemohl omylem odbočit na naši novou trasu . Zde je nutné připomenout, že celkové vyvázání perfektně zvládla Martina, jediná žena mezi námi.
Druhý ponor se pomalu chýlí ke konci. Čekám na odbočce, Honza okolo fotí nepřeberné množství nádherných krápníků a ve vzdálené chodbě se občas odráží světlo. Kamarádi se vracejí a tak je čas plavat zpět, abychom jim uvolnili návratovou cestu. Vynořujeme se v nevábném jezírku a napadá mě trochu absurdní myšlenka. Kdyby se tady teď objevili neznalí lidé, asi by si mysleli, že jsme totální pomatenci, když se mácháme v takové hrachovce. Ve skutečnosti za sebou máme opravdu nádherný ponor. Zdání klame, v životě i v potápění.
