Cenot Nohoh
Cenot Nohoh patří k těm nejkrásnějším, které můžete v okolí Tulumu oficiálně navštívit. Je vzdálený asi 12 km severně od centra města, přičemž posledních asi 2,5 km absolvujete po opravdu velmi špatné komunikaci v džungli. Toto byla také jediná cesta, kde si možná řeknete, zda nebylo lepší si pronajmout předražený vůz SUV. My jsme tyto myšlenky zavrhli a celou věc jsme řešili kličkováním mezi děrami na první rychlostní stupeň. Vydržet se to dá, navíc máte spoustu času (spolujezdec) sledovat okolní džungli. A to až do doby, než se praštíte o dveře či kousnete do jazyka. Potom samozřejmě sledujete cestu stejně bedlivě jako řidič.
Přímo u cenotu je velké parkoviště a dokonce několik krytých stání pro nejmenší vozy, tedy pro nás. Vstupné je zatím nejvyšší a činí 300,- Pesos, což je částka, kterou rozhodně dáte velmi rádi. Samotný cenot patří mezi ty geologicky mladší, což se projevuje zejména přítomností krásných a členitých převisů, které tvoří malebná zákoutí s příznivými podmínkami pro bujnou vegetaci. Potápěči zde nepřekonávají vstupní plazivky, všude je dost prostoru a přibližně třetina cenotu je vybavena různými atrakcemi pro veřejnost. Plavci i neplavci jsou zde vybavováni plovacími vestami, šnorchlem a maskou a mohou si s průvodcem zaplavat poměrně daleko pod postupně se snižující strop. Ve vodě s teplotou okolo 25 stupňů je to pro většinu lidí fantastický zážitek. O kus dál zase návštěvníci absolvují díky sedacímu úvazku asi 60 metrů dlouhou jízdu po dvou ocelových lanech do snižujícího se portálu jeskyně. Náležitě si to užívají a vše navíc filmuje na zrcadlovku místní fotograf, který ani jednou nezvedl aparát od pasu. Zřejmě některý z jeho předků byl zkušeným pistolníkem, který pálil zásadně od boku. Já si s příslovečnou českou rýpavostí myslím, že při kontrole záznamů se slovutný pan kameraman podiví, co se mu (ne)podařilo natočit.
Již během oblékání a přípravy výstroje neodtrhnete oči od smaragdově zbarvené a úplně průzračné vody. Postupně je celá skupina připravená, a když vlezu do vody i já, tak je také kompletní. Michal přednáší plán ponoru a postupně se dáváme do pohybu. Nejprve zkoušíme začátek linky ve středu cenotu, ale velmi brzy se strop prudce snižuje a je jasné, že tady si potápění moc neužijeme. Nevadí, přesouváme se o několik desítek metrů vlevo a tam již na začátku linky systém naznačuje, v čem je jeho krása. Plaveme velkými prostory s překrásnou krasovou výzdobou, každý kromě vedoucí dvojice, kontrolující linku, sleduje to, co jej právě zajímá. Ztratit se zde je prakticky nemožné, protože včetně vedoucí dvojky vidíte současně i všechny další členy skupiny. Trochu užších či na výzdobu chudších prostorů je minimálně, navíc plaveme v malých hloubkách, kde vzduch z lahví příliš neubývá. Nevím, jak ostatní, ale já jsem tou krásou úplně nadšený a možná i trochu dojatý. Myslím, že do Mexika již nikdy nezavítám, a proto vše prožívám „na plné pecky.“ Nevyhledávám dlouhé ponory, ale dnes odhodlaně plavu v celé sestavě až do bodu obratu, který nastal po hodině plavání. Když při návratu minu Michalovu značku, oznamující, že ven je to ještě 40 minut, tak úplně nadšený z maratónského plavání nejsem. Když míjím značku s označením 20 minut, tak se mě trochu zmocňuje smutek, že za chvíli ta krása skončí. Ještě před dokončením ponoru předávám Martině svoji stage lahev, protože jsme tak byli domluveni. Později mě trochu mrzí, že jsem na lahvi neupevnil hadici s automatikou, ale myslel jsem, že Martina bude z lahve hned dýchat. Ta však měla daleko lepší plán. Vzduch si nechá na druhý ponor, který absolvovala skoro celá skupina. Já jsem zůstal na suchu, protože jsem další ponor neplánoval a navíc jsem Esťovi půjčil náhradní součástku ze své výstroje, protože měl závadu, která ho vyřadila z prvního nádherného ponoru. Se mnou venku zůstal Honza, který také nevyhledává příliš dlouhé ponory a dnes byl po prvním ponoru navýsost spokojen. Fotíme, pomalu hodnotíme letošní zájezd a já se stále přesvědčivěji rozhoduji, že mi dosavadní ponory stačily. Chci si ještě sám a v klidu projít město, v pohodě nasávat zdejší exotickou atmosféru a koupit nějakou pozornost mým nejbližším. Uvidíme, zítra je poslední potápěčský den a třeba Míša přijde ještě s nějakou lahůdkou.
Večer se u nás na zahradě konala poměrně zajímavá sešlost. Kromě naší party dorazila i parta Skoumičova, ze zájezdu po Yucatánu se vrátili Martin a Kominík s Agátou, přišel Dan Hutňan a Lukáš-majitel plnírny Easy Chango. Probrali jsme vše možné, řeč se točila i kolem naší Komise pro speleopotápění a Speleologické záchranné služby, čímž jsme splnili nezbytné oficiality. Ovšem naprosto zlatým hřebem večera bylo tiramisu, které o den dříve v polních podmínkách připravila Martina Kafková. Dostalo se na všech 17 přítomných a já jsem si opět a s velkou radostí vzpomněl na okřídlené rčení o zlatých českých ručičkách. A to ještě během večera Martinin manžel Dan bleskově sestříhal a dokončil nádherné video z cenotu Vaca Ha, které zejména mně veteránovi bude navždy připomínat úžasné zážitky v nádherných mexických cenotech a báječné lidi, mezi kterými jsem ty fantastické chvíle strávil.
