Cenot Tortuga
Cenot Tortuga je pro mě s Honzou určitou premiérou. V minulosti jsme sice již několikrát zajížděli do džungle, ale vždy byla na konci cesty nějaká báze. Okolo Tortugy není nic kromě husté džungle. Z hlavní silnice odbočujeme asi 2 kilometry za Grand cenotem, který je dnes již pro potápěče uzavřený. Náš miniaturní Chevrolet skáče po kamenech, proplétáme se mezi liánami a nakonec zastavujeme na rozšířeném místě, které vyhodnocujeme jako parkoviště. A opravdu asi ve vzdálenosti padesáti metrů je vidět charakteristické rákosí, které naznačuje přítomnost vody. Vyskakujeme a celí nažhavení spěcháme k cenotu. Je to jezírko o nepravidelném průměru asi 10 metrů s křišťálově čistou vodou, plnou drobných rybiček. Někteří z nás se smáčejí a v mžiku zjišťují, že rybičky jsou vlastně velice agresivní a bleskově se vrhají na vše, co lze považovat za kořist.
Lokalitu nikdo z nás nezná, a tak plánujeme ponor opravdu odpovědně. Martina a já navíc opět fasujeme světla, kterými budeme během celého ponoru svítit filmařům, strojíme se a podle plánu zanořujeme. Vstup je opět trochu nižší a několikrát se láme, ale asi po patnácti metrech jsme na začátku opravdu velkého dómu. Všude je nádherná výzdoba, mě osobně naprosto uchvacuje asi pětimetrový stalagnát. Krápníky jsou masivní a celkově je zjevné, že než se kras zatopil, tak si užil pěkných pár tisíciletí aktivního růstu. Obrovské prostory umožňují plavat i dost daleko od vodící šňůry, na které se pohybuje první potápěč a ten je vidět v pohodě ze kteréhokoli místa. Bohužel na velikost prostoru nestačí ani naše supervýkonná světla, a proto tentokrát Míša s Honzou prakticky nefilmují.
Profil ponoru se dost často mění a místy dosahuje hloubky přes 25 metrů. Proto také dnes nedýcháme vzduch, ale nitrox 32. Dan vede celou skupinu tempem, které mi vyhovuje, ale stejně se pomalu blíží bod obratu, kterým je tlak 140 barů v lahvích. Již se pomalu chystám skupině oznámit Honzův a můj návrat, když se ocitáme v opravdu husté haloklině. Dan vidí hezky, ale my za ním máme obraz dokonale rozmazaný. Ještě než tuto novou skutečnost začneme řešit, vidím, že Dan otáčí a vrací se. Postupně otáčíme všichni, přičemž na další křižovatce šňůr někteří odbočují do dalších prostorů a my s Honzou a Ostraváky se vracíme po hlavní šňůře. Ostraváci nakonec zkouší také nějakou odbočku a my s Honzou se vracíme ven. Po asi 50 minutách půjdeme na druhý ponor. Venku se ani nesvlékáme, protože dnes je teplota vzduchu 22 stupňů a voda má příjemných 25 stupňů. Tepleji je tedy ve vodě. Postupně se vynořují další, hodnotíme první ponor a upřesňujeme ten druhý, který samozřejmě bude o dost kratší.
Po opakovaném ponoru nás čeká dobrodružná cesta necesta džunglí a potom již doma polévka, která vypadá jako klasická „čínská,“ pouze není v sáčku, ale v pohárku. Honza polévky zalil a oba se do nich s chutí pouštíme. Ale běda, čínská polévka je proti těm našim pouhá destilovaná voda. Pálí mě snad i nehty na prstech u nohou a jen obrovský hlad mi dodává odvahu zkusit další sousta. Nakonec vše dobře dopadlo, polévku jsme dojedli a za nějaký čas se nám vzpamatovaly i chuťové buňky. Nos mám od té doby protažený tak, že bych mohl klidně zaskočit za policejního pátracího psa. Zítra máme hromadné grilování s Lukášem, českým majitelem slavné báze Easy chango, který v Mexiku bydlí již mnoho let. Bůhví, v čem naloží maso, a tak nám možná dnešní trénink s polévkou přijde vhod.
