Cenot BobTun
Včerejší večer byl pojat jako slavnostní. Majitel našeho penzionu a plnírny Lukáš sehnal ryby a maso, my jsme zase chystali saláty, přílohy, dresingy a další ingredience. Všichni svorně potom doplňovali zásoby piva a místních lihovin, mezi kterými kraloval Panamský rum Davida Skoumala a Kraken, který nám dodal Míša Guba ve množství, které by stačilo pro průměrný německý zájezd. Večer byl veselý a samozřejmě jsme hodně hovořili o potápění. Probíral se i plán na dnešek a celkem jednomyslně jsme se shodli, že bychom rádi vyrazili někam do džungle na neznámé cenoty. Lukáš jich vyjmenoval poměrně hodně a rozhodně nám doporučil cenot Dos Alamos. Cenot je nejméně 2 kilometry hluboko v džungli a budeme prý velmi příjemně překvapeni. V této chvíli ještě netuším, že hledání cenotu pro mě zdaleka nebude prvním a posledním překvapením.
Ráno okolo tradiční deváté hodiny vyráží naše pětičlenná skupina, posílená o Gabku, Esťu a Skoumiče, kteří za námi do Mexika dorazili později a potápěli se s námi již včera na cenotu Tortuga. Nedaleko za slavným Gran cenotem odbočujeme doprava do džungle a vyrážíme hledat cenot. Cesta je úzká, ale s poměrně dobrým povrchem. Občas je u cesty nějaký ranč či novostavba a za těmi lepšími stavbami úměrně klesají požadavky na kvalitní vozovku a cesta se horší. Nakonec jedeme jen krokem, abychom nepoškodili naše vozy, které sice nesou slavnou značku Chevrolet, ale ideální by byla tak pro partičku středoškolaček někam do města. Cenot nemůžeme najít, mapy nám však alespoň přibližně naznačují, že jsme ho již minuli. Zastavujeme tedy u cedule cenot BobTun a vydáváme se na průzkum. Cenot BobTun se nám líbí, registrujeme i solidní vyvázání a tak po návratu další skupiny, která sice našla původně hledaný Dos Alamos, ale se zavřenou bránou, rozhodujeme, že zůstaneme zde. Příprava netrvá dlouho, vše jde jako na drátku, a tak jediným problémem zůstává tlak v mých lahvích, který činí pouze 180 barů. Nezdá se mi, že by lahve byly špatně doplněny v plnírně a spíše se domnívám, že k úniku vzduchu došlo někde během transportu či nedotažením ventilu po naplnění lahví. Po zanoření se tedy ptám jednoho kolegy, zda mi někde neutíká vzduch. Potvrzuje, že je vše OK, ale později se ukáže, že díky pohybu více lidí okolo mě únik vzduchu přehlédl.
Ponor začínáme podle přesného plánu, který zohledňuje i moji sníženou zásobu vzduchu. Asi po 15 metrech je první odbočka a my se dáváme vlevo. Zpočátku je reliéf trochu tmavší a užší, ale později se dostáváme do opravdu velkých prostorů. To je však problém pro filmaře. I když máme kvalitní světla, tak nasvícení tak velkého prostoru není ideální. Navíc zdejší voda není tak křišťálově čistá jako jinde. Dan, Honza i Michal však filmují a je jasné, že o nějaké pěkné záběry nepřijdeme. Naopak velikost prostorů se jeví jako skvělá s ohledem na skutečnost, že naše skupina má 8 lidí. To by v nějaké plazivce moc ideální nebylo.
Plaveme dál a trochu s nelibostí registruji hloubku okolo 17 metrů. Je jasné, že spotřeba se zvýší, a protože patřím mezi speleopotápěče, kteří striktně dodržují třetinové pravidlo, začínám se připravovat na obrat a cestu zpět. Moje úvahy ovlivňuje i haloklina a blížící se odbočka, která vždy vyžaduje nějaké promyšlené a zásadní rozhodnutí. Chtěl jsem otáčet na 120 barech, ale nakonec se s ostatními domlouvám na obratu za stavu 140 barů v lahvích. Ihned po otočce mi Honza signalizuje únik vzduchu, který nebývá nijak neobvyklý třeba při vymačkané membráně protinámrazové krytky, a tak Honzovi děkuji a plavu dál s klidem. Asi po 50 minutách končíme ponor a já ověřuji, kde že mi ten vzduch utíká. Trochu mi zamrazí, vzduch utíká na obou lahvích mezi lahví a ventilem. Na pravé láhvi utíká opravdu vesele. Nejspíše tedy lahve někomu upadly přímo na propojku. Tentokrát se ještě nic zvláštního nestalo, ale s těmito lahvemi již do vody nejdu.
Uklízíme věci, Honza je trochu zklamaný z příliš krátkého ponoru a vyhlížíme kamarády. Já jsem se ještě vydal hledat původně plánovaný cenot Dos Alamos, který jsem nakonec našel asi 200 m vzdušnou čarou na SZ. Vypadá nádherně a už se těším, až tam vyrazíme. Teď už ho najdeme lehce, ale bylo by dobré mít klíče od brány, která je nyní zavřená. To nás dost zásadně zmátlo, protože na příjezdové cestě o 1 km zpátky nás nějací Mayové zkasírovali o 100 Pesos za osobu a o zamčené bráně nebyla řeč. Dnes již nepochybujeme, že asi vybírali oprávněně, ale u cenotu od posledního svátku opeřeného Hada určitě nebyli. Takové je prostě Mexiko. Zde nejsou problémy, pouze různě veselé příhody ze života. Se sklenkou vychlazeného Krakena tedy píši tento článek a své bublající lahve samozřejmě zařazuji mezi různě veselé příhody ze života….
