V roce 2004 jsme se na Prelle setkali s Udo Krausem z Drážďan, který nás zval na potápění v zatopeném mramorovém dole Miltitz u města Miesen (Míšeň) asi 30 km od Drážďan. Pro spoustu jiných aktivit jsme návštěvu této lokality neustále odkládali. Když mě letos na podzim Petr Vaverka pozval na zahájení potápěčské sezony, která je na Miltitz vždy od října do dubna, neváhal jsem a přislíbil účast. K mé velké radosti se přihlásil i Honza Bulíř, se kterým jsem absolvoval stovky ponorů. Bylo mi jasné, že úspěch akce je předem zaručený.
Mramorový důl Miltitz je poměrně rozsáhlé horní dílo z počátku 18. století. Mramor se zde dobýval klasickou ražbou bez používání trhavin. V suché i zatopené části je několik velmi rozsáhlých prostor, ve kterých byly ponechány sloupy (nohy) o průměru okolo 5 metrů, jejichž úkolem je zajišťování stability stropů proti zřícení. Od vstupu do systému (dřevěná vrata) vede dvakrát zakroucená asi 200 m dlouhá silně se svažující cesta do velkého sálu, v jehož čele je jezírko o rozměrech asi 50 x 20 m s křišťálově čistou vodou. Před jezírkem je velká plocha, kde jsou v létě rozmístěna lůžka dětí, které si zde léčí astmatické potíže (je zde téměř 100 % vlhkost a konstantní teplota 10 stupňů). Občas se zde konají také vystoupení hudebních a pěveckých souborů. Proto je tu potápění v letních měsících vyloučeno. Celý prostor je barevně nasvícen, čímž je vytvořena báječná atmosféra.
Rozsáhlé horní dílo pochopitelně v dobách druhé světové války neuniklo pozornosti vojenských stratégů. Původně zde měla být vybudována rafinerie na výrobu leteckého benzínu, ale nakonec prostory sloužily „jen" jako zásobníky pohonných hmot. V jezírku jsou dodnes k vidění vybetonované základy těchto zásobníků. Majitelem pozemků a horního díla je dnes obec Miltitz, jejíž zastupitelé zde drží pravidelné víkendové služby. Budiž jim připsáno ke cti, že po zatopení celého díla ponechali prostor potápěčům k provozování jeskynního potápění.
Potápění na Miltitz se řídí přísnými pravidly. Potápěči se z kapacitních důvodů musí nahlásit dlouho dopředu. Oficiálně je k potápění nutná kvalifikace cave nebo alespoň cavern, i když výjimky z tohoto pravidla existují. Přesun materiálu dolů se provádí ručně nebo pomocí stavebních koleček, rudlů apod. Po ponoru provozovatel zpravidla povolí vjezd jednoho vozidla, které nahoru vyveze materiál. Toto je sympatické i kvůli známému nedoporučení zvýšené námahy po dekompresním ponoru. Samotný ponor začíná přípravou výstroje v boční části hlavního dómu, kde jsou i stoly a lavice na odložení věcí. Zanoření probíhá v jezírku s hloubkou asi 3 m, v jehož zadní části ústí úpadnice. Po ní se klesá do první etáže s hloubkou mezi 5 a 6 m. Celou etáž tvoří chodba o průměru cca 2-4 m, přičemž chodba zatáčí dlouhým obloukem do jezírka v hlavním dómu, kde je zpravidla zakázáno vynoření !! Couráním po první etáži lze příjemně strávit kyslíkovou dekompresi.
Úpadnice z první etáže klesá dále pod víceméně stejným úhlem. V hloubce okolo 28 m je druhá etáž, v hloubce 35 m odbočka do významné chodby vpravo. Pokračujeme-li stále dolů, doplaveme do třetí etáže, jejíž dno je mezi 55 a 62 metry. Je to vlastně obrovský dóm o délce okolo 100 m a výšce až 27 metrů. Všechny etáže jsou samozřejmě různě propojené. Šířka chodeb je parádní, úzkých prostorů je velmi málo.
Lokalita je poměrně slušně vyvázaná, ale vyvázání nelze přeceňovat. Mnohdy jsou šňůry nataženy dost nelogicky, někde jsou udělány jumpy, jejichž význam není úplně jasný a je nutné je ověřit. Směrové šipky jsou jen ve vyšších patrech. Dole byste je hledali marně, ale zase zde zpravidla nejsou přebytečné šňůry, které by vás mátly. Každopádně zde platí: „Důvěřuj, ale prověřuj." Teplota vody v celém profilu je 8 stupňů C.
Vstupné na lokalitu činí od letoška 40,- euro. Báze slouží potápěčům i návštěvníkům suchých prostor a je velmi dobře vybavena, zejména sociálky jsou na úrovni. Při pohybu v horním díle je nezbytně nutno používat ochrannou přilbu, kterých je na bázi k dispozici okolo 150 ks
V sobotu 6. října tedy s Honzou okolo 6,50 vyrážíme z Jablonce. Čeká nás 180 km a na jejich konci nádherný ponor. Jsem rád, že jedeme spolu. Už dlouho jsme se neviděli a máme si o čem povídat. Náladu mi kazí jen Honzovo pořádné nachlazení. Snad mu to nebude při potápění vadit. Cesta ubíhá rychle, brzy jsme v Děčíně a za chvíli již za Libouchcem najíždíme na dálnici. Je pořádná mlha, ale díky mobilům se nám daří za hranicemi spojit s Péťou Vaverkou a jeho partou. Zbytek cesty na Miltitz ubíhá rychle. Zde nás již čeká malý uvítací výbor ve složení Udo Krause, jeden místní potápěč a člen obecního zastupitelstva. K mé velké radosti nás přichází pozdravit i David Skoumal, Honza Žilina a další známí.
Auto odstavujeme doslova u vstupních vrat. Na kolečko nakládám dvojče a bedny s materiálem. Honza si z tréninkových důvodů odnese dvojče sám. Vzhledem k jeho nachlazení to raději nekomentuji. Popohání nás zvědavost, a tak spěcháme dolů. Po cestě zhasíná světlo, protože místní zastupitel se rozhodl vyměnit jednu z prasklých žárovek. Naštěstí jeho komplic nám posvítí na cestu, a proto se nemusím přerazit o kolečko. Dole nás vítá fialově nasvícený dóm. Rychle se rozhlížíme po rozsáhlém prostoru. Je to nádhera a následný pohled do jezírka nám vyráží dech. Tak průzračnou vodu jsem ještě neviděl. Rychle připravujeme přístroje, potom se jdeme nahoru obléknout do sucháčů a vracíme se plni očekávání dolů. Měli jsme dostat místního průvodce, ale ten se zanořil s jinou skupinou. Situaci řeší Péťa Vaverka. Ví, že se bez průvodce obejdeme, a tak nám dává zalaminované vlastnoručně vyrobené schéma lokality a radí nejvhodnější plán ponoru. Na schématu zjišťujeme, že Péťa uvedl název na pravou míru a správně jej přejmenoval na Mill tits. Od této chvíle konečně víme, že lokalita se jmenuje Míliny kozy a jen nás mrzí, že se s dotyčnou nemůžeme osobně setkat.
Po navlečení přístrojů a stage lahví skáčeme do jezírka. Letmý pohled do vody vyráží dech. Voda je křišťálová, v dálce se od stěn odráží světlo dvojice, která je za rohem. Plaveme na místo, kde se odkládají kyslíkové lahve a následně se stáčíme na úpadnici. Ať svítím kamkoli, vždy dohlédnu na konec chodby, do zatáčky nebo na strop. Viditelnost prakticky určit nelze, je snad 30, snad 50 metrů. Rychle padáme dolů. V hloubce 35 metrů je značka s omezením rychlosti na 30 km/hod. Zde přecházíme na trimix a pokračujeme dolů. Míjíme tabulku, kde kostlivec upozorňuje na nebezpečí při jeskynním potápění. Dále se úpadnice láme do jakéhosi obřího schodu a za chvíli jsme již na dně v 55 metrech. Jsme v obrovském sálu. Zřetelně vidíme obří sloupy, na dně registrujeme sediment, který sem napadal z vyšších pater. Honza plave jako štika a za chvíli mizí za jedním sloupem. Nestačím mu, v trilaminátu jsem proti jeho neoprénu a proti jeho stylu neohrabaný. Nechci si zbytečným zadýcháním zvýšit spotřebu, a tak se spíše kochám a pozoruji detaily. Na jedné stěně jsem objevil vysekaný letopočet 1895. Pohled do stran mi napovídá, že jsme asi moc vlevo od míst, kde jsme čekali koleje a další zbytky technického zařízení. Jsme v hloubce 57,6 m, otočku plánujeme na 1/3 zásoby a je mi jasné, že za chvíli se bude Honza vracet. A opravdu během minuty plave za mnou. Pomalu stoupáme podle šňůry až na místo výměny plynů. Zde je jeden ze zmíněných jumpů. Čekám na odbočce a Honza zkoumá směr a profil chodby. Později mi sdělil, že to byl ten správný směr, kam jsme měli plavat. Tak příště. Stoupáme na začátek chodby ve 28 m. Všude okolo jsou vidět světla resp. jejich odrazy od stěn. Znovu a znovu nechápu tu viditelnost. Plaveme poměrně dlouhou chodbou, prolézáme labyrint, zkoumáme spojky a odbočky. Ponor se pomalu chýlí ke konci, a tak se nakonec s ostatními postupně scházíme na místě odložených kyslíkových lahví. Honza měl na dekompresi EANx 50, který si vezl s sebou. Já si navlékám kyslíkovou stage a vydáváme se velmi volným tempem do chodby na první etáži. Je velmi dobře vyvázaná a označená obřími modrými šipkami, protože zde se provádí výcvik jeskynních a kavernových potápěčů. Postupně doplaveme až do jezírka v hlavním dómu, ale vynoření máme zakázáno, takže se zase volně vracíme podle šňůry k původnímu odkladišti lahví a nakonec do bočního jezírka, kde jsme zahájili ponor. Ani se nechce ven z vody, taková to byla nádhera.
Pro ponor Honza použil travellgas EANx 32, bottomgas tmx 20/35 a decogas EANx 50. Já jsem měl travellgas tmx 20/20 (zředěný zbytek z jiného ponoru), bottomgas 20/35 a decogas O2. Dekomprese si počítal každý sám, já jsem při plánování použil Decoplanner.
Zpáteční cestu jsme absolvovali sami. Orientaci za nás vyřešila navigace. Během pár minut jsme byli na dálnici a místo E 55 jsme jeli na Görlitz. Od odbočky na Pulsnitz jsme jeli prakticky se zavázanýma očima, protože díky častým návštěvám Prelle jsme tuto trasu absolvovali snad padesátkrát. U našeho baráku Honza přehazuje věci do své oktávky a mizí na Boleslav. Je mi fajn, byl to opravdu krásný výlet.
Fotky z podvody laskavě poskytl Petr Vaverka, děkujeme
