Únorové počasí nám, bohužel, nenabídlo mnoho příležitostí k lyžování, a tak jsme se vypravili na delší dobu odkládanou návštěvu podzemních objektů ve velenickém údolí nedaleko Brniště. Malebné údolí začíná pod obcí Lindava a podél říčky Svitávky se stáčí směrem k Velenicím. Údolí nese hrdý název Čertův důl, jakoby naši předci tušili, že se zde bude jednou natáčet podstatná část známé pohádky S čerty nejsou žerty.
Okolí říčky bylo v únoru dost rozbahněné, a tak jsme k přesunu tentokrát zbaběle zvolili auto, kterým se dá v pohodě dojet až na odbočku z Velenic do Čertova dolu. Pár metrů zpátky na nás čekal první podzemní objekt.
Je jím kanál, kterým byla přiváděna voda do velenické zrcadlárny. Vlez do kanálu je pohodlný a naprosto bezpečný. Po několika schodech sestoupíme dolů, rozsvítíme čelovky a začínáme se kochat mistrovským dílem, vzniklým někdy po roce 1757. Kanál je dlouhý asi 200 m a má pouze 3 oblouky o velkém poloměru. Částečně je vybaven ochozem, ze kterého obsluha kontrolovala stav kanálu, případně odstraňovala uvízlé větve a kmeny. Místy jsou vidět krátké odbočky, zejména na straně k řece. Zde tvůrci zřejmě hledali nejvhodnější místo, kde by kanál napojili na vodní tok. Jedna z odboček končí v poměrně velikém dómu, vytvořeném uměle při těžbě písku. Nakonec kanál vyvedli do údolí téměř rovnoběžně s říčkou. Zde byl náhon vyhlouben na povrchu a asi po 500 metrech je napojen na tzv. Černý jez, ze kterého byl průtok vody v kanálu regulován.
Proč vlastně toto impozantní dílo vzniklo? V roce 1757 nechal poblíž říčky Svitávky hrabě Kinský vybudovat Spiegelfabrik, zrcadlárnu. Velenická zrcadlárna využívala pro výrobu zrcadel několik (tuším čtyři) druhů pískovce, který se nacházel v blízkém okolí. V dílně bylo umístěno 8 stolů (stolic), na kterých bylo pomocí důmyslného zařízení provádělo broušení a leštění zrcadel. Toto zařízení bylo poháněno vodou a ta byla přiváděna zmíněným kanálem. Postavení dílny přímo na vodním toku by nebylo rozumné, na neregulované říčce pravidelně řádily menší či větší povodně.
Velenická dílna prosperovala, a tak další generace Kinských nechaly v roce 1854 vybudovat asi 250 m východně podstatně větší výrobnu (manufakturu). Dodnes tam stojí honosná patrová budova, nesoucí název Rabštejn podle skalního masívu, ke kterému přiléhá. Ve skalním masivu jsou podzemní prostory, přístupné pouze z domu. Jsou opředeny mnoha tajemstvími a jejich přítomnost nedá spát hledačům pokladů a senzací. V cestě ovšem stojí zatím nepřekonatelná překážka-majitelka nemovitosti, která o nějakém průzkumu nechce ani slyšet a svůj majetek bedlivě střeží. Zrcadlárna Rabštejn byla rovněž poháněna vodou ze Svitávky. Původní dílna zastavila výrobu, kanál byl sveden do dílny nové a jelo se dál. Dnes je propojka zasypána a můžeme se tedy kochat pouze kanálem v původním rozsahu.
Jak již bylo řečeno, k výrobě zrcadel se používaly přibližně čtyři druhy pískovce. A právě díky jejich těžbě vznikly v okolí zajímavé podzemní objekty. Menší je Pustý kostel, asi 200 m západně od staré zrcadlárny. Těžbou vzniklá jeskyně má rozlohu přibližně 50x60 m, vysoká je okolo 4 metrů a je asi 2 metry pod úrovní silnice. Uvnitř je 16 sloupů, které byly při těžbě ponechány jako podpěry, zabraňující zřícení stropu. Jeden ze sloupů je ozdoben motivem Ukřižování z poloviny 18. století. Jeskyně je volně přístupná. Po jejích bocích jsou patrné zbytky cihlových zídek, které tvořily vyzdívku v době reálného socialismu, kdy jeskyně sloužila jako sklad zeleniny. Ze stropu na několika místech kape voda, ovšem pískovec není hornina, která by budoucím generacím zaručovala krápníkovou výzdobu této jeskyně.
Asi 150 m východně od staré dílny je podstatně větší podzemní prostora, zvaná Pekelné doly. Vznikla opět při těžbě pískovce, do šířky má cca 140 m, do hloubky 60 a na výšku 3,5 m. Podpěrných sloupů je asi 30. Od silnice je třeba k ní vystoupat do kopce. Dnes je tato prostora využívána jako motorkářská hospoda. Domácí páni jsou v pohodě, ovšem v době naší návštěvy bylo zavřeno. V této jeskyni byly natočeny pekelné záběry výše zmíněné pohádky.
Výroba zrcadel se zastavila ve 30. letech 20. století, v době světové ekonomické krize. Ale velenické podzemí si oddechlo pouze nakrátko. V roce 1944 byla do Pekelných dolů z Polska přestěhována výroba leteckých rychlopalných děl MK 108. V Polsku na Němce již doráželi Rusové a oni hodlali ve Velenicích vybudovat fabriku s několika sty zaměstnanci. Naštěstí toho moc nestihli, ale výroba se přeci jenom rozběhla. Kanony se vyráběly a v nedalekém bočním údolí také zastřelovaly. Dodnes tam je patrný zbytek bunkru s úchyty pro děla i částečně zasypaný cílový prostor. Právě výroba kanonů rozdmychává dodnes vášně a nemožnost vstupu do podzemí Rabštejnu drásá nervy....Já si ovšem myslím, že StB si po válce podzemí opravdu dobře prohlédla.
A když už jsme u té poválečné doby, tak přidám ještě jeden bonbonek. Železný most přes Svitávku nedaleko staré výrobny prý stavěli po válce Američani. Takže bůhví, kdo velenické podzemí po válce prozkoumal jako první..?
Pozn. z 22.5.2007: Železný most je zbouraný, staví se nový. Od Cvikova není možný příjezd
