Speleo

     24. únor letošního roku byl den skutečně sváteční. Nejenže Propast přivítá hosty opravdu významné, ale večer se uskuteční výroční schůze naší ZO 7-02 Hranický kras, což je akce zpočátku uhlazeně oficiální, později společenská a nakonec uvolněná. Do Olomouce tedy vyrážím svátečně naladěn a těším se více než jindy.

     Večer u Michala zasedá stolní společnost ve složení, které asi není potřeba moc představovat. Dorazil Krzysztof Starnawski, který na Hranické propasti uskutečnil vůbec nejhlubší ponor do hloubky 181 metrů, a to v roce 2000. Český rekordman Pavel „Chaluha" Říha, který dokázal v roce 2005 nakreslit profil v hloubce 170 metrů, je přítomen také. Z Kladna přivezl našeho oblíbeného kamaráda a vynikajícího jeskyňáře Honzu Enčeva.  Dále je tady David Čani, Míša Guba a já. Ráno se k nám připojí Sabbath. Bez ohledu na rychle plynoucí čas spřádáme plány, posuzujeme další možnosti k překonání nejhlubšího ponoru, hovoříme o technice i o kamarádech, kteří dorazit nemohli.

     Ráno se za sychravého počasí přesouváme na Hranickou propast. Zde nás čeká Sabbath a protivný transport spousty věcí rozbahněnou cestou a necestou. Trochu vypomáhá terénní vůz, zbytek zkrátka odtaháme na zádech. Každopádně jsou nakonec všechny věci u vrátku a začíná spouštění cajku na plošiny. Zde také dohadujeme poslední detaily akce. Já s Honzou Enčevem budeme řešit již dlouho plánovanou výměnu karabiny, která drží vodící lano v Suché Rotundě. Díky chemickým poměrům v Rotundě je již karabina na konci životnosti, dále zkontrolujeme stav vodících šňůr v prostoru Gejzíráků a v suchých částech, zvaných Nebe I, II a III. Do ruky jsem také dostal fotoaparát Mirka Lukáše a jasné instrukce, co a jak nafotit. Některé fotky přikládám k tomuto článku, ale jejich kvalita odpovídá mým fotografickým schopnostem.

     První startuje Čanis se Sabbathem, my s Honzou za nimi. Starnas s Chaluhou mají čas a Krzyszek se tedy ukládá ke spánku. Je to pohodář, který se do nikoho a do ničeho nemíchá a raději si zdřímne. S Honzou rychle klesáme až na Zubatici a přesouváme se do Mokré Rotundy. Zde mám první fotopovinnosti. Dále stoupáme do Suché Rotundy, kde se konečně zbavím nářadí, které mám pod sucháčem. Kontroluji teploměr a další nezbytnosti a Honza začíná řezat karabinu. Naštěstí už je opravdu vetchá a tak si s ní plátek pilky na železo celkem snadno poradí. Loučíme se s Rotundou a plaveme ke Gejzírákům. Pouštím Honzu dopředu, aby si užil průzračnou vodu, která tu obvykle bývá. Zapisuji nějaké závady k odstranění, fotím gejzíráky a přesouváme se do Nebí. Tyto malé prostory mám velmi rád. Je tam jakoby útulno a vždycky si tam rád pokecám s kamarádem, kterého doprovázím. Honza tu je na návštěvě a velmi rád jej nechávám, aby si ty vzácné chvíle užil. Snažíme se fotit a některé fotky se nakonec celkem podaří. Dále nám zbývá kontrola vyvázání do dalších dvou Nebí, která jsou hned vedle. Vše je OK a my traverzujeme k hlavnímu lanu. Bez zbytečného sycení dusíkem klesáme do -50 metrů,  proplouváme bleskurychle pod Zubaticí, stoupáme Jezírkem a po nezbytných zastávkách zakrátko dýcháme svěží únorový vzduch. Starnawski a Chaluha budou dekompresit ještě dlouho, a tak po převlečení začínáme s transportem. Po srázu pomalu šplháme ke vrátku, který od teď budeme obsluhovat až do vyvezení posledního kousku výstroje. Nakonec jsme těsně před setměním nahoře všichni a hlavně v pořádku. Následuje opět boj s bahnem a už úplně za tmy vyrážíme na výročku.