Na akci 4.12.2008 jsme se připravovali na významnější podnik, kterým mělo být měření a mapování prostorů v hloubce přibližně 102 - 110 metrů. Jedná se o prostory, které nám popsal Pavel Říha a byly vidět i na záběrech robotu Hyball. Výzvou byl fakt, že dosud nikdo do tohoto systému nezaplaval a nezměřil jej. A to jsme si za cíl stanovili my, tedy Michal Guba a já.
Den D byl stanoven na 18. prosinec. Bohužel to byl taky nejdeštivější den v prosinci, ale nás již nemohlo zastavit nic, už kvůli tomu, že jsme si plánovaný objev tak trochu chtěli nadělit pod stromeček. Po strastiplném transportu spousty materiálu jsme okolo poledne stáli na Ohlubni (horní hrana Propasti) v kompletní sestavě. Přijeli i brněnští policejní potápěči, kteří nám pomohou s transportem věcí a budou v pohotovosti pro případ problémů. My pro ně na oplátku budeme testovat jakýsi komunikační přístroj. Bohužel přijela i televize, jejíž pracovníci se nějakou náhodou dověděli o chystaném průniku. Bohužel proto, že další téměř dvě hodiny jsme se namísto potápění věnovali natáčení televizního dokumentu. Jindy s tím nemám problém, ale tentokrát mě to trochu štvalo. Do vody půjdou tři družstva, přičemž každé má jiný úkol. Je potřeba hodně plánovat, koordinovat transport a přitom nic nezblbnout. Navíc jsem byl vedoucím akce určen jako vedoucí potápěč a ta odpovědnost dost zavazuje. Celou situaci jsem vyřešil tak, že jsem se ujal obsluhy vrátku na materiál a zůstal jsem nahoře. Tam byl největší klid.
Po skončení filmování štáb bravurně vyběhl nahoru propastí a my jsme se vrátili k potápění. První šel do vody Sabbath, Péťa Osina a Péťa Vaverka. Pracovali nad Zubaticí a za hodinu byli zpátky. Ujali se role jistících potápěčů a na jejich místo nastoupili Lukáš Vaněk (CCR), Martin Prachař a David Čani (oba SCR). Budou se pohybovat v hloubce do 80 metrů, zkontrolují nám trasu a zajistí pár dalších úkolů. Vše funguje naprosto přesně, a to mě úplně vrací do pohody. Trochu rozmrzelosti je pryč a já se těším na ponor.
Ihned po zanoření kamarádů se s Michalem vrháme do přípravy. Kluci nám na plošinách uklidili a my máme dostatek času, klidu a prostoru. Ještě jednou kontrolujeme plán ponoru a, jak už to tak bývá, měníme na poslední chvíli dekompresní postup, na kterém jsme dlouho pracovali. Konkrétně měníme směs pro poslední kyslíkové okno. Naštěstí hlubokých ponorů máme za sebou poměrně dost a vyzkoušeli jsme již různé postupy. O experiment tedy v žádném případě nejde. Nakonec Michal absolvuje krátké proškolení, aby mohl během ponoru vyzkoušet komunikátor. Je to zařízení na ruku, umožňující udržovat kontakt s povrchem pomocí různých pípátek a blikátek. Moc jsem si toho nevšímal, ale viděl jsem Míšu, jak později spolehlivě blikal okolo 65 metrů.
Ve smluvený čas se strojíme. Pomáhá nám Lukáš Vaněk, který s CCR ukončil ponor poněkud dříve, než ostatní hoši. Ale i oni jsou v pohodě. Protože přešli na klasické stage, vidíme jejich bubliny a víme, že akce probíhá podle plánu. Ověšeni 5 lahvemi plaveme po hladině k dekompresnímu žebříku. Ještě jedna kontrola všeho a jdeme na věc. Na deku se zdravíme s hochy a já v puse vnímám stále více vody z automatiky. Je to travelmix a na deku visí ještě jedna patnáctka se vzduchem. Když to rychle přehodím, bude vše OK. Ale Míša mizí dohodnutým velmi rychlým tempem pode mnou a já musím za ním. Jinak se vrátí a jdeme na pivo. Tak takhle jsem si to absolutně nepředstavoval. Ve zlomku sekundy si uvědomuji, že na automatice byla měněna hadice k druhému stupni. Jasně - bude pootočené šroubení v těle automatiky. Mačkám sprchu naplno a kroutím šroubením s hadicí. Trochu směsi je pryč, ale je po vodě a druhý stupeň maká jako švýcarské hodinky. Padám za Míšou, co uši dovolí. Přibrzďuji jen sucháčem a kupodivu na Zubatici jsem v limitu. Míša moje zpoždění ani nezaregistroval. Další výměna směsí a další pád těsně okolo stěny. V 80 metrech nás čeká šok. Viditelnost klesá na 2-3 metry a je jasné, že plán se bude tvrdě redukovat. Taková je realita Propasti. V září tu byla křišťálová voda...
Zastavujeme přesně ve 102 metrech. Teď se ukáže, jak jsme natrénovali. Míša navazuje reel, já naměřuji azimut k novým prostorám. Míša krátce ověřuje moje měření a vyráží dohodnutým směrem. Já jsem teď měl pokračovat dolů (maximálně do 110 m) a pohledem zjistit, zda trhlina pokračuje vertikálně až tam anebo dokonce níž. Ale teď je vše jinak. Vizuální kontakt absolutně není a tak čekám na místě na případné signály vodící šňůrou. Navíc nechci připustit, aby mě Míša v případě předčasného návratu na začátek vodící šňůry nenašel. To by nebylo dobré, a tak na Michala trpělivě čekám na místě. Přitom mě napadá, že tady normálně pracujeme a není nám to divné. Kolik lidí přitom ukončilo svůj, většinou mladý, život kvůli dosažení hloubky 100 m? Ale s tím já nic neudělám. V dohodnuté době se Míša vrací. Vidím, že je spokojený. Sice ještě nevím, že do nových prostorů zaplaval poměrně daleko, ale již teď tuším, že nám bude připsán objev. Přesněji objev na Hranické propasti. To potěší. Rychle tedy Míšu střídám a alespoň na pár vteřin nakukuji do nové trhliny. Víc nestihneme. Vše je OK. vracíme se.
Do 80 metrů jdeme poměrně rychle (asi 10 m/min.). Tam začínáme první zastávkou vlastní dekompresi. Jsme zastánci hlubších zastávek a pomalého výstupu, takže celkový výstup máme spočítaný skoro na 3 hodiny. Plán ponoru ovšem zveřejňovat nebudu, to je věc každého individuálně a určitě by se neměla „opisovat." Navíc existují opravdu gigantické rozdíly v dekompresních plánech. My si jedeme podle svého a navíc víme, že v případě potřeby je v Ostravě skvělá komora a ještě skvělejší kamarád dr. David Skoumal. Jako stroje plníme plán dekomprese a těšíme se do dekostanu. Tam se dá docela dobře pokecat, ale je to v 9 metrech a my musíme nahoru. V duchu se zavazuji, že si příště vezmu místo kyslíku EANx 80. Mělčí zastávky jsou delší, a tak trénuji masku, zavírání ventilů a taky z hlavy počítám různé dekomprese. Skrze vodu vidím, že právě zapadá slunce, na chvíli je zde místo Hranické propasti propast rudá. Během dalších pár minut mizí rudá barva a objevuje se oslnivě bílá. Netuším, o co jde.
Ponor končí. Vynořujeme se až u schodů k plošinám. Jsou zde dva nebo tři kámoši, vedení Lukášem Vaňkem. Ten, dosud poctivě oblečený v sucháči, plní roli jistícího potápěče. Chlapi nám blahopřejí a transportují naše veškeré věci. Přitom zjišťuji, že ta oslnivá bílá jsou vlastně halogeny. To je zásluhou Brňáků, kteří dotáhli agregát. Nahoře se prý podává i káva. Takže do sebe narvu ještě nějakou dekompresní vodu a pomalu se sunu na to kafe. Nahoře je veselo, trochu omezené nevlídným počasím. Rychle sdělujeme první dojmy, přijímáme další gratulace a pomalu se stěhujeme k autům a do Olomouce. U Michala doma jsme po večeři vypili nějaké kořalky, a protože nás nic nebolelo, šli jsme spát. Spát šel i David v Ostravě, dnes ho potřebovat nebudeme. Asi jsme měli dobrý plán...Hlavně jsme však okolo sebe měli skvělou partu, bez které snad ani nemá smysl takové akce dělat.
P.S. : Fotky jsem, bohužel, dostal většinou jen ty, na kterých jsem já a Míša Guba
