Na sklonku října jsme se vypravili na dlouho plánovaný výlet do Moravského krasu. Kromě prohlídek veřejně přístupných jeskyní jsme hlavně chtěli vyjet „za hranice všedních dnů.“ Mě do Krasu navíc táhne nostalgie, protože na sklonku sedmdesátých let jsem v této oblasti strávil každoročně dlouhé týdny Měl jsem tu hodně kamarádů, se kterými jsem navštívil spousty jeskyní, lezli jsme spolu Macochu, Holštejn a užívali si mládí. Turistů bylo podstatně méně než dnes a byla pohoda.
V původně plánovaném termínu nám nevyšlo ubytování. Tentokrát zase naopak nemohli jet všichni, kteří to měli původně v plánu. Nakonec nás tedy odjelo 9 lidí a jedna fretka (v kleci, ze které naštěstí utekla jen jednou). Výlet jsem naplánoval trochu hekticky, ale parťáci byli v pohodě a tak jsme vše v stihli. K dobré náladě přispělo i solidní ubytování a hlavně pravidelné návštěvy v restauraci U Golema, kterou jsme si okamžitě oblíbili.
První den jsme zahájili prohlídkou Sloupsko-šošůvských jeskyní. Dále jsme pokračovali na Holštejn, kde jsme navštívili známou Lidomornu a já zavzpomínal na časy, kdy jsem tady bojoval ve vápencových stěnách. Následoval přesun na Balcarku, která nám mnoho času nezabrala, a tak zbyl ještě čas na návštěvu Macochy. Auta jsme nechali na parkovišti nedaleko známé turistické chaty. V poklidném tempu jsme se přesunuli na Horní můstek propasti, odkud se před několika dny nezávisle na sobě vrhli dolů dva chovanci jedné léčebny. My jsme podobné úmysly neměli a raději jsme pokračovali na Dolní můstek. Odtud jsem kamarádům ukázal, kudy jsem v roce 1978 s Petrem Němcem z Frýdlantu v Č. absolvoval svůj první výstup Macochou přímo na Horní můstek. Dnes by nám to nikdo nedovolil.
Prohlídka Macochy byla zakončena obědem na Turisťárně a přesunem do Rudic, kde někteří ještě nebyli a chtěli se ve známém větrném mlýnu seznámit s věhlasným panem domácím a jeho perfektní přednáškou . Uznale jsme konstatovali, že pan mlynář se za spoustu let od textu prakticky neodchyluje, funguje jako dobře seřízený stroj. Já bych z toho již dávno skončil v blázinci, on jen v klidu vyhlíží nové návštěvníky, aby jim mohl odrecitovat svůj výklad. Boží člověk.
Z Rudic do Blanska je to skok, a protože se den nachýlil, zamířili jsme bez zbytečného otálení ke Golemovi, kde jsme Daltonu rozhodně ostudu neudělali. Pan vedoucí již ze včerejška věděl, že Malinovi vínu rozumí, a tak jim nachystal samé dobroty. Takže několika chody jídla i pití jsme zakončili sobotu.
V neděli byl program klidnější. Po ránu jsme se přesouvali k Punkevním jeskyním. Cestou jsem měl v plánu pokecat s hochy na Stovce, protože jsem předem věděl o jejich akci. A opravdu již z dáli jsem je viděl na tradičním místě nástupu. Následovalo vřelé přijetí s Jirkou Hurábem, Břéťou Homolkou, Rendou Melichárkem a Tomášem. Trochu jsme pokecali o jejich plánech, popřál jsem jim hodně štěstí a vyrazil za našimi k Punkevkám. Byli, jak jinak, v bufetu. Prohlídka jeskyní probíhala pohodově, protože přece jen návštěvníků v oblasti bylo vzhledem k roční době o hodně méně. Na dně Macochy bylo dost času na to, abych kolegům pověděl něco o obou jezírkách a dalších zajímavostech. Stačil jsem i postát stranou a zavzpomínat, jak jsem kdysi s Brňáky 2 dny bojoval v největším převisu nad našimi hlavami. To byly časy..
Při zpáteční plavbě po Punkvě mě doslova vyrazila dech vynikající viditelnost ve vodě. Odhadoval bych tak do 5 m. To jsem tu nikdy nezažil anebo si to pro svůj věk již nepamatuji. Takže zatímco všichni koukali po stěnách, tak já vyjeveně koukal do vody.
Cestou od Punkevních jeskyní ke Skalnímu mlýnu jsem se ještě zastavil na Stovce. Chlapi tam ještě měli auto, a tak jsem se šel kouknout ke vchodu. A pochopitelně i zde byla nádherná viditelnost.. Vzpomněl jsem na dobu, kdy jsme tady s Honzou Bulířem dělali nosiče Radkovi Husákovi a Jirkovi Hurábovi. Dnes se tady Honza pravidelně potápí.
Poslední navštívenou jeskyní byla Kateřinská. Nechal jsem ji nakonec nejen proto, že je nejblíž Blansku a prohlídka trvá nejkratší dobu, ale hlavně proto, že je prostě nádherná. Jsem tu poněkolikáté, ale stále se nemohu vynadívat na les stalagnátů, který nikde jinde není k vidění. Úchvatný je i dóm a nakonec se s návštěvníkem rozloučí zkamenělá čarodějnice, která je symbolem této lokality.
Venku se mezitím mohutně rozpršelo, ale plni dojmů jsme to nějak ignorovali. Naším cílem byl zase Golem. Tentokrát jen pojíst, popít jen nealko, protože před sebou máme skoro 300 km domů. Zájezd se povedl, absolvovali jsme jej absolutně bez problémů. A tak to má být.
Účastnící: Jana, Hanička, Lucka a Miloš Malinovi, Petr Vitmajer s Ilonou a fretkou a Lenka,David a Libor Čechovi
Bohužel se mi nepodařilo připojit ke článku více fotografií, protože v době editace můj PC odmítal odeslat více, než 2 MB
