Tak jsme přesně po třech letech a třech dnech vyrazili opět na Hellen See. Složení skupiny se stále měnilo, až jsem nakonec jel jen já s Jindřichem. Ranní odjezd plánovaný na 5.45 hod proběhl bez problémů a po téměř prázdných silnicích cesta krásně ubíhala. Bohužel jsme opět někde zakufrovali a tím si cestu o cca 50 km prodloužili. Musím však konstatovat, že cesta byla rychlejší a pohodlnější. Větší problém nastal až při příjezdu na místo, kde opravovali železniční most a my jsme se nebyli schopni dostat na naše místo. Po několika neúspěšných pokusech projet lesem jsme se dostali až do kempu na Katja See, kde jsme zaplatili 4 eura za vstup a pokoušeli jsme se dostat k Hellen See. Všechny cesty však končily bránou nebo závorou. Potápění se nám zde však moc nezdálo a tak jsme se dohodli s výběrčí u brány, že ještě potřebujeme něco zařídit a vrátíme se později. Paní nám označila lístky a my jsme vyrazili znovu zkusit najít nějaký náhradní příjezd na naše oblíbené místo. Několikrát jsme museli porušit zákaz vjezdu do lesa, ale nakonec nás jedna lesní cesta dovedla tam, kam jsme potřebovali s pouze cca 45´zpožděním oproti původnímu plánu. Ze břehu vypadala voda nádherně a tak jsme se rychle ustrojili a vyrazili do vody. První ponor byl naplánován do zatopeného lesa. Již po prvních minutách ponoru nám bylo jasné, že se i zde projevil vliv člověka na přírodu. Dno, které bylo vždy porostlé různou trávou a chaluhami bylo najednou prakticky holé. Viditelnost, která zde bývala 8 - 10 m byla najednou jen 3 - 5 m a o množství ryb je lepší ani nemluvit. Dříve zde byla spousta velkých okounů, úhořů, raků, množství štik různých velikostí, některé i více než 1 m. Na prvním ponoru jsme však štiku neviděli žádnou, okounů pár a pouze několik větších kaprů. Po 70´ponoru jsme si ugrilovali oběd, vypili jednu plzeň a chvíli si dáchli. Druhý ponor byl v kanále propojujícím Hellen See a Katja See. Zde jsme při plavání podél břehu narazili na část, kde bylo ještě dno porostlé a tam jsme objevili několik štik. Po cca 60´ jsme ponor ukončili, sbalili věci a vyrazili zpět domů. Domů jsme již jeli kratší, ale úmornější cestou a ve 21.45 jsme po čtyřhodinové cestě dorazili zpět na Rádlo. Bohužel musím konstatovat, že opět ubylo jedno krásné místo na potápění. Lokalita sice není úplně špatná, proti Šroťáku v Gorlitz je to nádhera, ale vzdáleností a špatnou cestou již není tak zajímavá jako dříve. Určitě však tuto lokalitu ještě i třeba z důvodů nostalgických vzpomínek a zážitků někdy zase navštívíme.
