S majitelem a provozovatelem báze Sparmann Jostem Krausem jsme neustále v kontaktu, a proto známe vždy aktuální stav vody v jeho lomu. Letos byly jeho raporty víceméně stejné a velmi příjemné – viditelnost báječná. Přijeďte. Proto jsme s Honzou 11. října na Sparmann vyrazili v rámci přípravy na větší akci na Hranické propasti.
Na Sparmannu nás tradičně velmi vřele uvítal Jost a víceméně tradičně i velká „družina“ polských potápěčů. Těch se do Kamenz sjíždí stále více a popravdě řečeno to s nimi není lehké. Ale vezou prachy pro Josta, a to mu opravdu přejeme. Takže se bez problémů převlékneme venku a Poláky necháme i s jejich nepochopitelně velikými zavazadly okupovat šatnu. Příprava na ponor je tradiční – sestavení výstroje, jedno kvasnicové světlé a jde se na věc. Plaveme jako vždy ke třetí vzduchové trubce a podél ní padáme dolů. Viditelnost již od hladiny činí asi 10 metrů, pod 25 metry hloubky ještě více. Zastavujeme ve 46 metrech. Koukám nahoru a pozoruji nejen naše bubliny, ale i výrazně světlezelené světlo, které dopadá až sem. Naše další cesta vede podél polygonu ve 45 metrech do 28 metrů k bunkru a potom traverz na SV stranu k WC z Boeningu. Při zpáteční cestě konstatujeme trochu horší viditelnost u vstupu do vody, kde je dost potápěčů na to, aby suplovali lopatky pořádného parníku. Po vylezení z vody krátce odpočíváme na zídce u vstupu a sledujeme první skupinu Poláků, kteří končí ponor. Nejrychlejší z nich vybíhá po schodech a v nastaveném tempu se vrhá na zídku kousek od nás. Nevšiml si ovšem, že zídka má s bídou 25 centimetrů. Následky jsou rychlé a jasné. Borce převažují lahve, padá dozadu a ve vzduchu krouží jako dvě vrtule jeho ploutve. Z naší strany i ze strany jeho kolegů propuká obrovský jásot. Není nic krásnějšího než podobný problém. Nakonec ovšem kaskadérovi svlékáme křídlo s lahvemi a vysvobozujeme jej z ponižující polohy. O jeho vděčnosti samozřejmě nelze pochybovat…
Druhý ponor absolvujeme víceméně klasicky – plaveme okolo celého lomu ve hloubce okolo 19 metrů. Je to báječný ponor, ke kterému postačí zbytek vzduchu v lahvi. Na JV straně v lesíku pozorujeme obrovskou štiku a v oblasti výlezu z vody se mazlíme s opravdu obrovskými jesetery. Později se v hospodě dovídáme, že Jost má na vstupu kameru a naše laškování s jesetery pozoroval s ostatními přítomnými.
Po druhém ponoru balíme a přesouváme se do naší oblíbené turecké restaurace na kebap. Objednáváme větší porci, a to je jediný stinný okamžik našeho zájezdu. Porci jsme sice spořádali, ale domů jedeme jako těhotní vlci. No nic, snad to rozchodíme. Ale zájezd byl nádherný. Sparmann miluji stále více. Na viděnou hodně brzy.
