Létat ve vrtulníku je nádherné, ale zachraňovat s jeho pomocí lidi z kritických situací vyžaduje opravdové mistrovství nejen pilota, ale i všech ostatních členů posádky včetně vlastních záchranářů. Podle okřídleného hesla „těžko na cvičišti-lehko v boji" probíhají náročná cvičení všech jmenovaných, aby v případě nasazení do akce byla vyloučena jakákoli chyba, která se v této branži krutě trestá. Proto se dne 11. září 2009 sešla na vodní nádrži Milada u Chabařovic velká skupina místních vodních záchranářů, hasičů, členů Horské služby a letecké záchranné služby ke cvičení, které trvalo doslova od slunka do slunka. Já jsem se účastnil v rámci jablonecké vodní záchranné služby, která byla přizvána k zajištění bezpečného a systematického využití doprovodných motorových člunů. Mým úkolem byla stejně jako v červenci v Jablonci činnost jistícího potápěče.
Tématem akce bylo procvičení činnosti pilotů (střídali se dva) a hlavně vysazovačů, kteří pilota navádějí na cíl, řídí vysazení záchranáře a následně jeho vyzvednutí i se zachraňovanou osobou. Na jejich profesionalitě závisí zásadním způsobem výsledek celé akce. Po půlhodinové rozpravě, kterou řídili pilot vrtulníku a náš kolega Honza Dvořák (instruktor leteckých záchranářů) se šlo na věc. Vrtulník nalétl nad vodní hladinu, vysadil figuranta a po krátkém oblouku se vrátil k „tonoucímu." Následoval výsadek, kdy se záchranář spustil na laně, přicvakl na sebe figuranta a vrtulník je odnesl na louku nad vodou. To všechno snad třicetkrát.
Po nepatrné přestávce, kdy piloti odletěli do ústí natankovat, přišla další disciplína. Figuranti byli na člunu, nad který vrtulník naletěl snad na 3 metry. Opět na sebe záchranář navěsil postiženého a za pár sekund byli na louce u lesa, kde bylo jediné vhodné místo k přistání. A tak to šlo stále dokola. Figuranti ani nestačili běhat dolů k vodě, rychlost vyzvedávání osob byla neskutečně rychlá. Kromě původních figurantů z vodní záchranky byli použiti i místní hasiči a doktor ze špitálu. A potom došlo i na mě. Honzík Dvořák mi vysílačkou oznámil, že se bude tankovat a mé služby tedy nebudou potřeba. Mám si vzít úvazek a přilbu a připravit se na vyzvednutí ze člunu, na kterém jsem držel pohotovost. Shodil jsem tedy přístroj a připravil se. Za pár sekund mi nad hlavou řvala mašina, vedle mě dopadl Honzík, přicvakl mě na jistící desku a dal signál k vyzvednutí. Za chviličku jsme se již houpali asi 100 metrů nad vodou. Měl jsem radost, protože takové zážitky mám rád, ale kvůli svému odpovědnému poslání jsem se neodvážil požádat „o svezení." Krátce se kochám a již sedáme u lesa. Vrtulník okamžitě odlétá pro Jirku „Mamánka" Pechouta, dlouholetého šéfa jablonecké vodní záchranky, se kterým jsem toho už hodně prožil, a který mě sem vlastně pozval. Za chvíli se všichni vracejí, Mamánek mi mává a dosedá vedle mě. Na scénu opět nastupuje Honzík Dvořák a oznamuje nám báječnou věc. Vrtulník letí tankovat a Honza s pilotem se rozhodli staré psy (Jirku a mě) vzít na krátký vyhlídkový let. Jako malí kluci skáčeme do mašiny a bereme sluchátka. V nich slyšíme, jak se domlouvají, kudy poletíme. Stroj se odlepuje a nabíráme výšku snad kilometr. V okamžiku jsme nad Střekovem, prudký obrat, chvíli sledujeme tok Labe, střed města a nakonec přistáváme v nemocnici na heliportu. Kromě euforie jsme i dojatí. Jirka se v Ústí narodil a já jsem tu studoval...
Po natankování se vracíme zpět na Miladu. Cvičení pokračuje a já znovu a znovu zírám, jak jsou všichni šikovní. Slunce se však kloní k západu, a tak jdeme do finále. Navíc hasiči museli odjet k nějaké vážné dopravní nehodě. Takže ještě párkrát dokola a je konec. Začínáme tahat lodě z vody, ostatní pomalu odjíždějí. Už je nás jen pár, když odlétá vrtulník. Ale neletí na Ústí. Velmi nízkým letem vykrouží oblouk nad vodou a pak nám přeletí těsně nad hlavami s čumákem dolů. Jako malý kluk (zase) mávám všem a hlavně pilotovi. Je fakt dobrej a udělal mi dnes velkou radost.
Samotná vodní nádrž Milada je nádherné vodní dílko uprostřed rekultivovaných výsypek. V současné době je nádrž kompletně oplocena a střežena bezpečnostní agenturou. Její využití se teprve plánuje, takže potápění a jiné vodní sporty jsou zatím zakázány. Já jsem využil jednu tankovací přestávku a udělal jsem si krátký ponor. Člun mě zavezl do místa, které nám ukázal šéf ostrahy. Prvních asi pět metrů byla voda poměrně čistá, potom však přišla termoklina, která byla mimořádně silná. Dobrá viditelnost byla zase až od 18 metrů, dno bylo ve 22 m. Nikde nic, dno jako třeba na Barboře, teplota 6 stupňů.
Po skončení cvičení se kluci stěhují do Tisé, kde budou o víkendu drtit tamní pískovce a slavit inauguraci nového náčelníka Horské služby. Já spěchám domů, zítra mám pozvané kamarády na zatraceně důležitou akci - můj 100. výstup na Čarostřelce. Ale to už je jiná kapitola.
Za fotky děkuji Honzovi Dvořákovi
