Hned na druhý den po našem objevu na Hranické propasti jsme byli pozváni na vánoční besídku světoznámého klubu Alvin do Ostravy. Protože jsme trochu (dekompresně) zapařili v Olomouci, vyjeli jsme až po obědě. Tedy já a Péťa Vaverka. Cestou jsme plánovali zastávku u kamaráda Jardy Suchoně v Odrách, ale nějak jsme se zakecali a na Jardu jsme vzpomněli až skoro v Ostravě. Byl jsem na sebe trochu naštvaný, ale vracet se už nemělo význam.
Na Alvinu byl podezřelý klid a tak jsme zapadli do protější hospody. Mimochodem hospod v okolí je opravdu spousta. Letmo mě napadlo, zda Alviňáci kvůli tomu zřídili klub právě tady, anebo kvůli Alvinu byly v okolí otevřeny hospody. Pravda je pochopitelně taková, že zde potápěčský klub byl daleko dříve, než většina hospod. Ještě jsme ani neochutnali pivko a ve dveřích stál David Skoumal. Následovalo srdečné přivítání a zábava se pomalu rozproudila. Ještě, že nás našel Silva a přestěhoval do klubovny. Tam mezitím borci nanosili nejen pivo, víno a něco od masa, ale na stole se taky nahromadily krabice s indiány, větrníky a dalšími sladkostmi. To byl vynikající nápad a musím přiznat, že od té doby mi indián a pivo jdou krásně dohromady.
Samotný večírek byl opravdu příjemný. Klábosilo se o všem možném a nemožném okolo potápění. Přítomni byli i konstruktéři SCR a dalších přístrojů. Ostatně sestava byla dost dobrá. David Skoumal, Silva Pěkník, Břéťa Vajsar, Leo Šebesta, Martin Prachař, David Čani, Lukáš Vaněk, Péťa Vaverka, Péťa Stejskal, Láďa Esterházy a další. Někteří z Alvinu, někteří od nás z Hranického krasu a někteří „podobojí." Během večera dorazil ještě Mirek LOLA Lukáš a hlavně Honza Žilina, kterému nějak záhadně ujel vlak. Pendolino je místenkové, a tak si musel koupit nové lístky. Ale přijel.
Večer ubíhal skvěle. Odpadávali jsme postupně. Někteří usnuli na místě, jiní (jako já) jsme využili pokoj pro hosty, což byla zásadní chyba. Kolegové, kteří se rozhodli jít spát po nás, samozřejmě taky zatoužili po noclehu v pokoji pro hosty, a tak nás budili. Byly okolo toho zábavné scénky, které ke každé vánoční besídce patří. Ráno jsme museli vstát dříve, protože jsem chtěl včas dovézt domů Péťu a jeho syna Štěpána. V pološeru jsme se rozloučili s těmi, které jsme na oplátku tentokrát svým štracháním vzbudili my. Jenom Lukáše Vaňka vzbudit nejde. A to, ani když má na sobě sváteční kvádro jako tentokrát.
V Ostravě se nám fakt líbilo. Jenom ta strašná dálka domů. Ke mně asi 420 km, k Vaverkům ještě dalších 95. Když kluci přesedali u nás na dvoře do svého auta, bylo mi jich docela líto. Naštěstí jsme za sebou měli krásný ponor na Propasti a spoustu srandy z Olomouce a Ostravy. S Péťou a ostatními jsem strávil 4 dny a ty stály za to. Na ty kilometry kašlu.
