Před týdnem se naši kamarádi z Hranického krasu po potápění na Miltitz zastavili u Josta na Sparmannu. Hned večer mi volali, že tam je báječná viditelnost v celém profilu. Ostatně velmi dobrá viditelnost tam byla již před měsícem. V sobotu jsem tedy zavolal Honzovi a ten mi bez rozmýšlení potvrdil, že ráno rád vyrazí do Německa se mnou. Na sobotním horolezeckém bálu jsem se tedy držel trochu zpátky a povolil jsem si jenom pět dvanáctek.
V neděli ráno jsem se cítil skvěle a úplně stejně na tom byl Honza. V pohodě jsme dorazili na Sparmann, kde nás Jost tradičně vřele přivítal kvasnicovým pivem, před ponorem nealkoholickým. Na bázi nebyl nikdo, pouze chvíli po nás dorazili dva Poláci. Tentokrát to byli dva netradičně tišší a nenápadní hoši, kteří se navíc převlékali u auta...Šatnu jsme tedy měli výhradně pro sebe, což zřejmě byla satisfakce za předvánoční bezohlednost jistých zahraničních potápěčů. Převlékání a chystání výbavy bylo od začátku naprosto pohodové. Takový klídek jsem hodně dlouho nezažil.
Již při doladění a kontrole výstroje ve vodě jsme konstatovali, že voda je skutečně nezvykle čistá. Zanořili jsme se až u třetí trubky a v bezvadné viditelnosti jsme padali dolů. Sparmann je známý tmavou vodou, a tak už od 30 metrů je opravdu tma. Viditelnost byla tedy limitována jenom kvalitou svítilny. Prostě bylo vidět na dosvit, takže opravdu daleko. Ve 41 metrech jsme se vyrovnali a vyrazili na malou okružní plavbu. Plán byl malinko zredukován, protože voda měla od hladiny do 41 m stále jenom 5 stupňů. Po nějaké době jsme vystoupali do 18 m, kde Honza vyměnil vzduch za EANx 50. Já s kyslíkem jsem nic neřešil, ostatně dekomprese nebyla nijak dramatická.
O přestávce mezi ponory jsme popili trochu teplého. Řidič Honza měl čaj, já jsem dostal do čaje frťana něčeho, co silně připomínalo slivovici. Takto rozehřátí jsme zanedlouho vyrazili na další ponor. Ten byl tentokrát navigační. Prostě jsme si na druhé straně lomu vyhlédli malou břízku a každý z jiného místa jsme k ní vyrazili ve hloubce 10 metrů. Po pár minutách jsme se na druhé straně sešli a po menší bezpečnostní zastávce jsme se trochu nedočkavě vynořili. Byli jsme necelé 2 metry od břízky. To by šlo. Zbytek ponoru jsme se kochali v odlehlé zátoce, která je proslavená různým harampádím. Krátce jsme si tedy prohlédli jízdní kolo Made in DDR a pár dalších maličkostí. Potom jsme dokončili ponor těsně před tím, než by se do nás dala zima. Opět jsme se roztahovali v šatně, kde bylo nezvykle sucho a hodně prostoru. Věci šly na venkovní věšák a my na Wurst aus Kamenz. V parádně vyhřáté místnosti jsme sice museli své buřty chránit tělem před Jostovým psem, ale nakonec jsme si je slupli sami. Trochu jsme ještě poklábosili a dověděli jsme se, že Jost bude do 6.3. v Thajsku. Ale o bázi se mu snad bude starat jeden kamarád.
Zpáteční cesta byla dovršením pohody. Prázdné silnice a nový obchvat Zittau nám urychlili cestu na 1,5 hodiny v mírném "ekonomickém" tempu a tak jsme ještě pře setměním seděli za kamny svých příbytků a příjemně unaveni jsme si vychutnávali dění na zimní olympiádě. Prostě zase jednou ta vzácná absolutní pohoda....Paráda.
Moc fotek nemáme, nebyl důvod se tím zabývat
