Nápad vyrazit na dovolenou do Norska nám vlastně vnuknul Péťa Vaverka. Několikrát popisoval krásy oné severské perly a jeho vyprávění nezůstalo bez odezvy. Já sám jsem navíc byl velmi zvědavý, co se změnilo v zemi, kterou jsem navštívil naposledy při smutné výpravě v roce 1974. A tak jsem hned po přednesení návrhu na naší schůzi zaregistroval přihlášku 12 kamarádů na výjezd do země zaslíbené.
Přípravy nám obrovsky usnadnil Péťa, který zajistil lístky na trajekt a ubytování poblíž městečka Vevang. K tomu ještě dodal perfektní itinerář cesty a tipy na zastávky po cestě do Vevangu. Na nás prakticky zbylo jen připravit oblečení, potápěčské věci a nějaké jídlo. A právě s jídlem nám vznikl první problém, protože kromě rumu a přípravků na úpravu ryb a hub jsme skoro všechno vezli nazpátek. K tomu se ale dostanu později.
Dvacátého srpna vyrážíme z Jablonce ve třech autech. V prvním Martin Víšek s Péťou Hartmanem a slečnami (tedy jejich dcerami) Martinkou a Barčou. V dalším autě potom Honza a Fanda Vocelovi s Péťou „Šubim" Rubášem. Kolonu uzavírala naše rodina, tedy Lenka, David a já. Prvních 120 km vede notoricky známou cestou, po které jezdíme na Prelle. Dále jsme chtěli jet na Berlín, ale s ohledem na právě probíhající mistrovství světa v atletice odbočujeme raději na Hannover a dále na Hamburg. Po německých dálnicích cesta skvěle ubíhá, a tak nás nějakých 1100 km do dánského Frederikshavenu nemůže rozházet. Ráno 2 hodiny před odjezdem trajektu stojíme na molu a zíráme na 30 metrů vysokou příšeru, která nás odveze do Osla. Nalodění proběhlo nečekaně hladce a v 10,30 hod. vyplouváme. Naštěstí v ceně lístku je i kajuta, a tak značnou část cesty prospíme, což je po noční jízdě příjemné. K večeru, když se blížíme k Oslu, chystáme fotoaparáty a vyrážíme na horní vyhlídkovou palubu. Tam se již potácí spousta opilých Norů, kteří trajekt využívají jako místo k pořádání mejdanů. V Norsku se pití alkoholu moc nepěstuje, ale tady můžou pařit až do úplného vyčerpání. Někteří jsou již v transu, pod dalšími je i loužička a někteří si i „odplivli." Tyto humusáky rychle opouštíme a kocháme se nádhernou krajinou v okolí fjordu, kterým se přijíždí do Osla. Kolem nás pluje mnoho lodí, které všechny jsou proti našemu trajektu jako dětské hračky do vany. Přistání je dílem okamžiku a na molo se valí desítky kamionů, autobusů a osobáků. Znovu zíráme, co všechno se nacpe do jedné lodi.
Oslo je nádherné město, ale poněkud přelidněné. Trochu bloudíme a velmi komplikovaně hledáme místo na zaparkování. Nakonec vyrážíme na procházku ke královskému paláci. Tady s námi ochotně pózují velmi mladí členové palácové stráže, mezi nimiž jsou i ženy. Další kroky vedou okolo paláce, kde se udělují Nobelovy ceny, do malebného přístavu. Nakupujeme první suvenýry a vracíme se k autům. Čeká nás asi 150 km (z celkových 400) na místo bivaku. Bez větších problémů, ale za důsledného dodržování nechutné osmdesátky, dorážíme k veliké přehradě, kterou nám Péťa doporučil jako místo bivaku. Zde bude opékání buřtů, a tak posíláme Fandu pro nějaké roští, protože nechceme brát ze zásob, které jsou u ohniště stále připraveny. Fanda se vrací za malou chvíli a kromě klacků nese i několik obrovských hřibů. Netušíme, že je to pouhá tisícina z množství hub, které nám projdou rukama. Po večeři odjíždíme asi 500 metrů na místo bivaku. Je to malebné parkoviště s krásnými (a bezplatnými) sociálkami, kde se pod střechou v pohodě vyspí všichni chlapi. Slečny spí v autě a pro Lenku s Davidem jsem na krásné louce postavil stan.
Ráno zkušeně vaříme vydatnou snídani, balíme a vyrážíme na zbylých 250 km. Všude protivné rychlostní omezení a spousta radarů s foťákem. Naštěstí je krajina tak nádherná, že se stále máme na co koukat. Zastavujeme v malém kempu, kde nikdo není. Sociálky jsou otevřené, volně přístupné a u dveří rostou nezbytné houby. Shodou okolností je u tohoto kempu také pomníček, připomínající hrdinou akci vojáků, kteří v nedalekých kopcích překazili za 2. světové války Němcům výrobu tzv. těžké vody. Pokračujeme dál na Romsdall a já se ponořuji do velmi chmurných vzpomínek. Tady v červenci 1973 zahynulo po pádu ze stěny Trollrygenu pět mých kamarádů. Jeden z nich byl přítel mé sestry a můj spolulezec z pískovcových skal. O rok později jsem tato místa navštívil ještě s jedním kolegou, abychom na místě zjistili nějaké podrobnosti. Informací bylo velmi málo, ale o to více bylo spekulací, které později přešly v osočování. Byl jsem tehdy velmi mladý a netušil jsem, že naše zprávy místo uklidnění přinesou další vlnu emocí. A tak tady po 35 letech stojím pod 900 metrů vysokou stěnou a vzpomínám na Labana, Chrousta a Jirku janouška i na lidi, kteří tehdy chtěli i nechtěli znát pravdu. Ztratili zde své blízké a potřebovali znát viníka. Přitom se báli, aby to nebyl ten jejich. Přiznám se, že je to pro mě složité dodnes.
Další cesta nás zavedla blíž k moři. Míjíme několik fjordů a nakonec přijíždíme k trajektu do Linde. Zrovna do něho najíždějí auta a tak nečekáme ani minutu. Místní z vozů ani nevystupují, ale my po zaplacení okamžitě běžíme nahoru a fotíme jako o závod. Po patnácti minutách doráží trajekt k molu na druhé straně a nás čeká posledních cca 40 kilometrů. Podle navigace dojíždíme do Vevangu na místo našeho pobytu. Je to finský domek, jehož majitelem je sympatický Oluf. Dole máme kuchyň a společenskou místnost, kde lze na televizi naladit i ČT 24. K tomu ovšem došlo až poslední den. A ještě je tu ložnice pro pány, tedy Martina a Péťu Hartmana. My ostatní máme pokojíky v patře. Není to na roztahování, ale místa je dostatek. Takže bydlení je v pohodě. Za chvíli nás vítá Péťa Vaverka se ženou Světlanou a my dostáváme instrukce. K vodě je 400 metrů a máme tam k dispozici laminátový člun s motorem 20 PS. Potápěčská místa nám ukáže druhý den. Na houby nás zavede, ale nemusíme se oblékat do lesa. Tam prý ani nedorazíme. Obchod je vzdálený asi 3 km, ale kromě rybářských potřeb nebudeme nakupovat nic. Doktor je v Eide, o čemž se brzy přesvědčím (zatím to nevím).
Ráno je poměrně teplo a trochu vlhko. Takže se jede na houby. Podle instrukcí jedu krokem a koukáme okolo příkopu. Zastavuji u 20 cm vysokého křemenáče, ostatní vyskakují a kontrolují okolí. Další půlhodinu se ozývají radostné výkřiky a v koších se hromadí úlovky. Je to trochu mimo chápání a já již předem lituji ty, kdo budou houby čistit. Od této chvíle poběží sušička hub na plný výkon až do konce zájezdu. Tady je asi na místě opravit české předsudky, že Norové houby nejedí. To je samozřejmě blbost, protože hustota obyvatel na rozlohu lesů je tak malinká, že prostě není, kdo by houby sbíral. A ty se pak šíří jako houby po dešti.
Odpoledne vyrážíme na první ponor. Oblékáme se v pohodě v garáži, nasedáme do člunu a přes fjord jedeme na první lokalitu. Je to stěna cca do 40 m, potom práh a pak další stěna do 180 m. Tam se dnes nechystáme, jde spíš o zmapování místních podmínek. Zjišťujeme, že asi do 10 metrů je voda přesycena planktonem a tudíž s horší viditelností (cca 5-8 metrů). Potom se voda rychle vyčistí a podmínky jsou parádní, skoro jako v Chorvatsku. Teplota v době našeho pobytu v hloubce 30 metrů činila slušných 18 stupňů, ale sucháč se hodil. V oblasti flóry převažují obrovské chaluhy, které však rostou cca do 15 metrů. Samostatnou kapitolou je mořský život. Zpravidla nejsou vidět obrovská hejna ryb, ale všechno je tady big. Obrovští humři, nesčetně velkých krabů, velké ryby a bohužel i obří sasanky, dosahující délky 2-3 metry. Ty jsou naštěstí dobře vidět. První ponor ve fjordu nám opravdu vyrazil dech. Na moři, kam jsme naopak jezdili cca 2 km autem, je situace prakticky stejná, ale díky příboji jsou skály čistější a i viditelnost je lepší. Kvůli vlnám jsme se zanořovali v zátoce, kde byli k vidění vlkouši, ďasi a další havěť. Na volné moře jsme zatáčeli okolo skalního výběžku v hloubce okolo 25 metrů. Za zmínku ještě stojí, že rozdíl mezi přílivem a odlivem v naší oblasti činil cca 1,5 metru.
Další den trochu zapršelo, takže program byl omezen na rybaření. Aby nebyla příliš velká nuda, začal jsem se kochat architekturou našeho domku a přilehlých hospodářských staveb. Tak dlouho jsem se motal okolo krovu zahradního domku, až jsem do něj narazil hlavou. I přes čepici to stačilo na krásnou tržnou ránu. A bylo po nudě. Martin s Honzou mi oholili hlavu a poskytli nezbytnou první pomoc. Naštěstí vynechali dýchání z úst do úst i nepřímou srdeční masáž. Ostatní mě fotili a odhadovali délku rány a počet stehů. Projevy účasti jsem nezaregistroval, spíš bylo okolo mé hlavy veselo. Pomalu jsem začínal mít radost, že jsem jim našel dopolední zábavu. Poté byl přivolán pan domácí a pan Vaverka, kteří mi slíbili seznámení s místní pohotovostí. Jako správný zraněný jsem se ujal řízení a vyrazili jsme do Eide. Na zdravotním středisku seděla v čekárně pouze nějaká mladá maminka s miminkem a ta mi ihned dala přednost. Zřejmě ji můj zjev vyděsil. Sestra v recepci opsala z pasu nějaké nacionále, s naším domácím prohodila pár veselých vět (asi o mé blbosti) a pak jsem byl odveden na operační sálek. Tam mě šetrně uložili a dovolili panu Vaverkovi, aby mě nadále filmoval a dramatizoval mé zranění. Po chvíli dorazil mladý a sympatický doktor, který se mě německy zeptal, jak staré mám očkování proti tetanu. Naštěstí jsem byl očkován loni, což jej uklidnilo. Pak už následoval opich rány a pět stehů za veselé konverzace pana doktora, pana Vaverky a Olufa. Já jsem se bavil méně. Hlava mě moc nebolela, ale přemýšlel jsem, kolik vysolím v pokladně. Tato obava se nakonec ukázala být lichou. Sestra mi za anestezii a zašití hlavy pěti stehy vystavila učet v přepočtu na 840,- Kč. To mi udělalo radost, stejně jako její pozvání, abych přišel zase.
Celý náš zájezd byl pochopitelně protkán mnoha výjezdy na ryby. Zkušení rybáři Péťa Hartman a Honza Vocel nám nemehlům navázali třpytky, které jsme zde koupili anebo dovezli z domova a my jsme vyrazili. Nejlepším místem byl most na rychlostní komunikaci, který propojoval malé ostrůvky. Mezi pilíři při přílivu proplouvala hejna makrel a nechytit žádnou rybu prostě nešlo. Po počátečních nezdarech se králem rybářů stal Šubi, kterému sekundoval jenom místní devadesátiletý rybář. Honza Vocel se zase proslavil tím, že se mu podařilo namotat na vlasec racka. Dalším místem rybolovu byl fjord, kam jsme vyjížděli na člunu. Zde bylo ryb méně, ale zase jsme tahali různé druhy, včetně sardinek, mořských okounů a jiných. Úlovků bylo vždy tolik, že jsme nakonec museli lovení ryb omezit. Brzy jsme také pochopili, proč je dům vybaven několika mrazáky. Jezdí sem spousta rybářů, kteří však svou nenasytností zapříčinili, že množství vyvážených úlovků bylo omezeno na 100 kg na člověka. Předtím si rybáři (většinou Němci) údajně vozili až 300 kg na chlapa a doma s úlovky kšeftovali.
Během zájezdu jsme absolvovali i několik výletů do okolí. Velmi zajímavá byla návštěva mořského akvária v Alesundu. Tam je možné prohlédnout si zblízka veškeré možné obyvatele ze zdejších fjordů i z Atlantiku, na řadu živočichů je možno si dokonce sáhnout a nakonec vám zřízenec poskytne několik kelímků s potravou, kterou doslova z ruky krmíte všechny ty potvory. Je to však trochu o prsty, protože třeba vlkouš má děsivé zuby a rychlost závodního auta. Příjemným zjištěním byla také sleva při organizované návštěvě akvária. Jeden kus nám chyběl, ale na scéně se objevil studentský pár z Brna a sleva byla v kapse. Nejvíc asi potěšila právě ty študáky...
Nakonec jsme ještě stihli návštěvu Budu. Je to malý přístav na sz pobřeží, který byl za války silně opevněn. Celý kopec je doslova provrtán kryty a sklady munice. K vidění jsou děla, protiletecké světlomety a další zařízení, která ovšem Němci Norům bez větších problémů zabavili. Mě nejvíce zaujala geologická výstavka v okolí opevnění, na které jsou k vidění všemožné horniny již od úrovně zemského magma. Nemusím jistě připomínat, že vystavené šutry jsem pozoroval k veliké nelibosti manželky a slečen, které mě doprovázely. Tak jsem je alespoň pozval na zmrzlinu na nedalekou benzinku, kde jsem stejně potřeboval natankovat. Zde je na místě informace, že PHM jsou nepatrně dražší než u nás doma. Tahání kanystrů je tedy blbost.
Počasí během pobytu bylo proměnlivé. Občas sprchlo, občas svítilo, převážně bylo polojasno až zataženo. Nejnižší teploty byly okolo 10 stupňů, a tak vlastně bylo příjemně. Žádná úmorná vedra. Zpáteční cestu jsme nastoupili v sobotu v pět hodin ráno. Na radu pana Vaverky jsme změnili trasu a vyrazili na trajekt do Molde. Potom jsme odbočili na pověstnou Cestu trollů - Trollstygen. Zde se naše nadšení vystupňovalo. Cestu lemovaly obrovské stěny, gigantické vodopády a ledovce. Chvílemi jsme byli na hladině moře, abychom za chvíli přejížděli sedlo ve výšce cca 1500 m nad mořem. Zajeli jsme i na nejvyšší vyhlídkový bod. Cesta trollů je úchvatná, ale někdy je i v létě uzavřená kvůli sněhu.
Do Osla jsme dorazili podle plánu a v pohodě jsme našli i přístav trajektu. Tam se odehrála předposlední veselá scénka. Pracovník bezpečnostní agentury procházel vozy a kontroloval ta vozidla, která neměla na značce symbol EU. To moje Zafira nemá, koupil jsem ji měsíc před vstupem ČR mezi evropskou smetánku. Milý pán tedy požádal o pas a lodní lístek, na kterém jsme ovšem se ženou byli uvedeni jako manželé Vaverkovi (důvodem bylo, že jsme v době nákupu lístků neměli ještě kompletní sestavu a Péťa tedy lístky koupil na sebe). Následovalo odebrání lístků a pasů, ale jenom proto, aby byla naše jména bez jakéhokoli postihu přepsána. Nemusím připomínat, že zbytek výpravy se dokonale bavil, i když i oni byli vesměs registrováni jako Vaverkovi. Jenom je nikdo nekontroloval.
Lístky jsme i s pasy dostali včas nazpět, vjíždíme na trajekt a obsazujeme kajutu. Celou noc jsem v pohodě prospal, což se ovšem nedá říct o mé rodině. Vjeli jsme totiž do silné bouře a náš mnohatisícitunový kolos se rozhoupal, vrzal a skřípal. Lenka s Davidem to nenesli příliš optimisticky, a tak si náladu vylepšovali povídáním o osudu lodí Titanic a Estonia. Ráno jsme zašli na parádní snídani, kde bylo opět trochu veselo. Na monitoru počítače u vstupu jsem se po vložení lístku opět dověděl, že se stejně jmenuji Vaverka, takže lístek přepsali bez opravy databáze. Pak dorazili posměváčkové, kteří však utřeli. Nevěděli, že do jídelny opravňuje ke vstupu skupiny pouze jeden lístek z kajuty a oni ten pravý neměli s sebou. Vracet se o pět poschodí níže už nemělo cenu, protože jsme právě přistáli v dánském Frederikshavenu a bylo potřeba vyjet autem. Snídani jim tedy zhltli turisti, kteří cestovali autobusy a měli povolení na lodi zůstat ještě 1,5 hodiny po přistání.
Zpáteční cesta byla v pohodě. Okolo Hamburgu byla menší kolona, ale jinak jsme stále frčeli s plynem na podlaze. Domů jsme dorazili ještě o 2 hodiny dříve, než jsme předpokládali. Další den jsem v bance v pohodě vrátil norské koruny, které jsme nestihli utratit. A tím výprava definitivně skončila. Byl to poměrně úmorný, ale nádherný zájezd, navíc se skvělou partou z Daltonu.
