Vstup ČR do Schengenu asi většinu lidí nezajímá, ale my jsme na něj reagovali po svém. Rozhodli jsme se zajet na Šroťák, lom nedaleko za hranicemi, od jehož návštěvy nás velmi dlouho odrazoval dvojí přejezd hranic, spojený občas s různě odstupňovanou buzerací ze strany celníků (ne našich). Já navíc mám vůči polským orgánům silnou averzi, protože jsem se v roce 1995 dopustil urážky jakéhosi Grzegorze z městské policie a měl jsem být v té nádherné a demokratické zemi zavřen až na 3 léta. Dopadlo to tehdy dobře, ale do smrti jim nebudu věřit.
Dnes jsou na hranicích opuštěné služebny a na německé lomy, které máme nedaleko bydliště, je cesta naprosto volná. To rozhodlo. Na Šroťáku jsem byl jenom jednou. Tehdy jsem si vyjel s Verčou, Bumbym a Tomášem, ale měl jsem málo času, takže jsem se ten den nepotápěl. Lokalita se mi líbila a nyní se tam vypravím s Daltonem.
Sraz byl tradičně u mě v 8,30. Nakládáme věci a vyrážíme na jednu benzínku v Liberci, kde máme sraz s Honzou Bulířem, který s námi jede z rodiných důvodů po opravdu dlouhé době. Cestou mi Honza Lábus ukazuje, jak mu plave auto. Přezul do letního a snad ten ranní deštík dělá problémy. Zapíná čtyřkolku a auto neplave. Pravou příčinu toho jevu jsme zpočátku nehledali, o to víc budeme čumět v Německu. Na benzínce k nám Honza B. hází věci a frčíme na Frýdlant. V Habarticích projíždíme padesátkou skrz celnici – to je ten Schengen. Mladším kolegům vyprávím, jak jsme se tady někdy v roce 1970 cachtali v lavoru v nějakém roztoku proti slintavce a kulhavce. V té vodě se myly snad stovky lidí (celý náš autobus používal jen jeden lavor). Byl to sajrajt, ale kulhavku jsme fakt nedostali. Pak mi tady ještě v roce 1990 rozšroubovali moji Š 120. Bylo to večer a myslel jsem, že se nudí. Auto pak skládali dohromady snad 3 hodiny. Od kámoše jsem se později dověděl, že šli po nějaké rtuti a já jsem vypadal na to, že ji celý život pašuji. Nějak se mi po těch starých dobrých časech stýská, dnes není žádná sranda.
Ve Zgorzelci přejíždíme zase do Německa a já zapínám své PDA, kam jsem si uložil pozici lomu. Jedeme bez problémů, ale všude je plno policajtů. Takže jsem je přechválil, buzerujou dál, ale dál od hranic. Za chvíli jsme na místě. Jsou zde už Liberečáci v čele s Dáčou. Srdečně se vítáme a za chvíli na to se zdravíme s další partou - policejní hlídkou. Viděli nás odbočovat z hlavní a tak se jedou zeptat, jaký zločin zde chceme spáchat. Když se dovědí o potápění, otřepou se zimou, popřejí hezký den a mizí.
Jdeme obhlédnout lokalitu. Voda vypadá na začátek dubna celkem dobře, trochu prší a je víceméně pohoda. Dáča ještě zběžně radí, kde jsou nejzajímavější místa, trochu klábosíme a chlapi odchází na ponor. Honza mezitím zjistil, proč mu plave auto. Při výměně pneu si zadní guma nesedla pořádně na ráfek a uchází, teď je poloprázdná. A tak raději ještě před ponorem auto hodíme na hever, aby potom bylo méně práce.
Přesun k vodě je trochu zábavnější, stezka je blátivá až hrůza. U vody dnešnímu smolaři praská osička na sponě ploutve a tak shazuje přístroj a maká nahoru pro novou. Alespoň zkontroluje, zda mu auto pevně drží na heveru. Za chvíli je zpátky. Obléká se a spolu s Honzou Bulířem a se mnou se konečně zanořuje. Honza Vocel mezitím s Martinem Víškem plavali napřed. U vstupu do vody je hodně zakaleno (zdejší hornina je k tomu jako stvořená). Naplaveme tedy o kousek dál a zanoříme se přímo nad nějakým lesíkem. Viditelnost nás mile překvapuje. Je to nejméně 6 metrů. Plaveme podle rad, cestou nacházíme různé zbytky motocyklů, aut a různého haraburdí (odtud název lomu). Spoustu věcí jsme pochopitelně nenašli, ale naším cílem bylo udělat si o lokalitě představu. Detaily budeme studovat jindy. Honza V. fotí jako o závod. Má obyčejný foťák a podle toho budou fotky asi vypadat. Ale to nás netrápí. Opravdu zanícený fotograf v našem klubu není nikdo. Ale zase je fakt, že z žádné akce nám nechybí dokumentace. Pomalu začínám litovat Honzu Lábuse. Voda má v celém profilu teplotu 4 stupně a on má na sobě starou „pětku“ neoprén. Na sucháč od jednoho renomovaného výrobce resp. od výhradního dodavatele pro ČR totiž už 9 týdnů marně čeká. Letmo si vzpomínám na všechny ty reklamní žvásty, předváděcí akce, války a urážky na konfeře apod. Skutek utek. Při Honzově povaze bych se nedivil, kdyby někomu přišel nakopat zadnici.
Ponor končíme s ohledem na Honzův oblek v 50. minutě. Lokalita se nám líbila a jistě sem ještě někdy zajedeme. Máme to 75 km a v takovém okruhu u nás podobná lokalita není. Pomalu šlapeme nahoru v řídkém blátě. Protože se vydatně rozpršelo, tak se zbytečně nezdržujeme. Za chvíli jsou všichni převlečeni a nastává chvíle napětí. Budeme auto spouštět z heveru. Ještě zamáváme Liberečákům, kteří odjíždějí a potom Honza povoluje hever. Paráda, je to vlastně stejné. Přesto se Honzové Bulíř a Lábus pokoušejí gumu dofouknout. Nejde to, zajedeme k nějaké pumpě. Rychle obíhám kolem aut, zda jsme tu něco nezapomněli a již frčíme. V SRN žádná pumpa nebyla, ale již těsně za hranicí v Polsku nás jedná zdálky vítá. Na stojanu je nápis, že „Manometer v kase.“ Makám do kasy, celkem pěkná koběta mi bez řečí a s širokým úsměvem vydává manometr s dofukovací pistolí, která se připojuje rychlospojkou. Vypadá to seriozně, na rozdíl od českých benzinek to perfektně funguje. Jenže…tady je Polsko. Za chvíli přibíhá pikolík a chce půl zlotého. Opět mě nezklamali. Nabízím mu českou dvacku, ale to je na něj složité, tak jej Honza uklidňuje nějakými centy. Pochopitelně nikde žádný poplatek avizován není.
Možná jste čekali nějaké konkrétnější údaje o lomu Šroťák, souřadnice a plán cesty. Omlouvám se. Ten lom není veřejný, a proto jej nechci nijak propagovat. Myslím, že to tak dělají všichni, kdo na tuto klidnou a pohodovou lokalitu jezdí. Navíc patřím k těm, kdo jsou nejšťastnější, když jsou u vody sami jen se svými kámoši. Sorry
Účastníci akce:
Honzové Bulíř, Lábus a Vocel
Martin Víšek
Libor Čech
Foto: Honza Lábus (sucho) a Honza Vocel (sucho + UW)
