Když jsme před necelými 5 lety hledali a zkoumali všechny možné lomy v Německu, narazili jsme i na jméno Sparmann. Trvalo ještě nějakou dobu než jsme doslova mezi činžáky ve městě Kamenz objevili fascinující lom. Velikost cca 2 hektary, kolmé stěny, maximální hloubka přes 60 metrů, velmi dobrá viditelnost. Z prvního ponoru jsme byli naprosto unešeni a dokonce jsme o lomu nějakou dobu před nikým nemluvili, aby to tam za chvíli nevypadalo jako na Václaváku. Domnívali jsme se, že Češi při nedostatku opravdu kvalitních lokalit vezmou Sparmann útokem. Čas ukázal, jak hluboce jsme se mýlili.
Na Sparmann jezdíme víceméně pravidelně. Každý z nás tu má již okolo 30 ponorů, s majitelem báze, Jostem Krausem, jsme navíc velmi dobří kamarádi. A tak jsme 29. června vyrazili na další návštěvu s úmyslem strávit tu 2 dny a udělat 3 ponory. Po příjezdu se chystáme na ponor, zatímco Lenka s dětmi připravuje spaní a hlavně večeři. Přichází Jost a svěřuje se s problémem. Na dně v 61 metrech má jakousi provzdušňovací mříž. Chtěl ji vytáhnout, ale to se nepodařilo. Zřejmě se pod ní umístěné závaží zaseklo mezi kameny. Takže žádá, abychom se tam podívali. Trochu nás zaskočil. Hlubší ponor jsme chtěli udělat až ráno, navíc tak do 50 m, protože v lahvích máme vzduch. Ale Jost je kámoš, takže pomoc slibujeme. Doplaveme až k pontonu, kde je na bóji zavěšené lano, vedoucí ke mříži. Zanořujeme se a cítíme pohodu. Již v malé hloubce je velmi slušná viditelnost, od 15 m je parádní a dole vynikající. Většinou zde bývá od 50 m níže jakési mléko, ale dnes již z 51 m vidím až na dno. Doplavu ke mříži, obhlížím ji a potvrzuji Jostovy obavy. Honza čeká asi o metr výše. Snažím se uvolnit kotvení, ale nejde to. Chce to větší akci. Takže jdeme nahoru, protože s Honzovou monolahví tu nebudeme dělat experimenty. Podél lana vystoupáme do 20 m, potom traverz podle kompasu ke stěně. Ponor dokončujeme v 62 minutě a jdeme na maso, které již voní až k vodě.
U večeře se Jost svěřuje, že návštěvy na Sparmannu jsou stále nižší. Diskutujeme o příčinách tohoto stavu. Báze je svou vybaveností takřka nadčasová. Perfektní ubytování, bezdotykové vodovodní baterie na špičkových toaletách, všude světla na čidla, přepychové sprchy, obrovská a účelně vybavená místnost na převlékání, venkovní i vnitřní sušáky, zamykatelná sušárna na odložení a dosušení věcí přes noc. K tomu restaurace s televizí a satelitem a báječný majitel báze, který nehledí na čas a splní každé přání. Na druhou stranu obrovským tempem přibývá potápěčů, vybavených dvojčaty, suchými obleky a dokonce i trimixovými kvalifikacemi. Kde tedy je chyba ? Zdá se, že potápěči mají z lokality strach. Již na místě zanoření je hloubka 30m, většina stěn je kolmých a o maximální hloubce jsem již hovořil. Ale právě proto je tato lokalita fantastická. Anebo se potápěči bojí, že neudrží vztlak a spadnou na dno? A proč se nebojí v Egyptě, v Chorvatsku apod., kde i nováčkové hravě mrskají ponory přes 40 m? Otázek i odpovědí je jistě mnoho. Faktem je, že to je každého osobní věc a proti gustu....
Na druhý den jsme opět sami. Pak přijíždějí 2 Němci, oblékají sucháče a absolvují dvacetiminutový ponor za rohem, kde stěny nejsou tak steil (strmé). Doplavali tam po hladině...My absolvujeme naplánované 2 ponory, zaskáčeme si s dětmi a poblbneme na člunu. V Jablonci je 14 stupňů, tady 24. Takže děcka jsou ve vodě celý den. Že je pod nimi místy hloubka 60 metrů, to jim vůbec nevadí. Chvíli se i potápí na nádech. Možná z nich jednou budou potápěči. V tom případě budou praktické zkoušky na Sparmannu, jinak jim kvalifikaci nedám. Fakt.
účastníci: Honza Lábus s Kačkou, Lenka, David a Libor Čechovi
foto: Honza Lábus
Další 2 serie fotografií budou umístěny ve fotogalerii
