Původně jsem neměl v úmyslu psát tento článek, ale domnívám se, že je potřeba zdokumentovat jedno složité a nezanedbatelné období v životě našeho klubu. Ničivé povodně, které postihly počátkem srpna Jizerské hory a zejména Frýdlantský výběžek, nenechaly klidným žádného člověka, který má v sobě alespoň trochu citu a solidarity. Tragické následky zmíněné katastrofy nešlo přehlédnout, a proto již na první schůzi po povodni bylo rozhodnuto, že Dalton postiženým pomůže. Diskutovali jsme o tom, jak to udělat a popravdě řečeno jsme zpočátku jasno opravdu neměli. Nakonec jsme se shodli, že likvidace škod bezprostředně po povodni bude jistě plně v režii složek integrovaného záchranného systému, které zejména disponují těžkou technikou. My nastoupíme hned po nich s pomocí konkrétní rodině, přičemž naše pomoc by měla být dlouhodobá a systematická i potom, co utichnou kamery a ze vsi odjedou politici a funkcionáři, sbírající body před senátními a komunálními volbami.
Takže záměr byl a zbývalo plán uskutečnit. Již z Jablonce jsme měli prostřednictvím Majky Vocelové vytipovanou rodinu v Dětřichově, kam jsme se hned během první volné soboty vypravili. Na místě jsme zjistili, že „naše" rodina ničivému živlu unikla a v Dětřichově nás víceméně nepotřebují. Rozhodli jsme se okamžitě - pojedeme do sousedních Heřmanic a tam se porozhlédneme. Již na příjezdové komunikaci bylo jasné, že tady jsou následky povodně nesrovnatelně tragičtější. Hlásíme se na Obecním úřadu, ale mezi desítkami lidí a tunami materiálu humanitární pomoci se komunikuje složitě. Naštěstí Jirka Moc objevuje mezi místními hasiči známého, který je shodou okolností místostarostou. A v ten okamžik začíná naše opravdové působení v Heřmanicích. S Majkou a panem místostarostou odcházím na začátek obce, kde budeme představeni rodině Čáslavských. Zbytek party vyslyšel žádost pana Ceplechy a pomáhá mu vynosit dřevo ze zatopeného sklepa. Pak se s námi spojí.
Cestou se dovídáme, že starosta je v nemocnici kvůli vyčerpání, ale již za dvě hodiny opět pobíhá po obci a organizuje práce. Jsme také svědky smutného odvozu mladé ženy, která se právě psychicky zhroutila. U Čáslavských se nejprve setkáváme s naprostým překvapením, když naznačujeme svoje plány, ale díky charismatické Majce je ostych za chvíli překonán. Dovídáme se detaily z osudného dne, mapujeme škody a plánujeme postup obnovovacích prací. Ještě ten den opravujeme odpady a čistíme příkopy okolo domu, protože tam je spousta kontaminovaných naplavenin.
Popisovat veškeré práce, investice a jednotlivé akce není smyslem tohoto příspěvku. Mě osobně spíše zaujalo, jak jsme se každý k Akci Heřmanice postavili. Přiznávám, že někteří chlapi mě opravdu mile překvapili či doslova šokovali, když po vlastní celotýdenní honičce ještě makali v Heřmanicích. Myslím, že bych se měl zmínit i o našich rodinách, které nám tolerovaly častou nepřítomnost. Prošli jsme si pochopitelně i obdobím, kdy jsme zvažovali, co ještě udělat a co už nechat na domácích. Vždyť pomoc neznamená, že nutně musíte vše zvelebit a zmodernizovat. Mockrát jsme se dohadovali, i trocha emocí zapracovala. Nakonec jsme došli k (myslím rozumnému) kompromisu. Domácím pomůžeme baráček uvést do stavu, v jakém byl před povodní. Tedy žádná moderna, ale praktická a skromná domácnost řadových důchodců. A tak jsme také učinili. Zimu naši přátelé stráví již v opravených a znovu zařízených místnostech a na jaře se pustíme do vnějších úprav. Všem, kdo pomohli, je třeba vyslovit veliké poděkování. Jsou to citliví a charakterní lidé a já jsem rád, že mám takové kamarády.
Fotek je málo, na této akci víceméně nefotíme...
