Během roku jsme absolvovali poměrně dost potápěčských výjezdů, ale většinou bez rodin. Proto jsme tentokrát do programu zařadili ryze turistický výlet. Za cíl jsme si vybrali lázeňské městečko Kurort Oybin. Leží těsně za hranicemi se SRN, nějakých 40 km od nás (tedy od Jablonce nad Nisou).
Přesto, že počasí v den odjezdu nebylo právě ideální, neváhali jsme ani chvíli a vyrazili směr Žitava. Tam je v areálu hlavního nádraží vyhraženo jedno nástupiště pro úzkokolejku, která jezdí v sezoně o víkendech na trati Zittau-Jonsdorf-Oybin. Vláček je tažen parní lokomotivou, nechybí ani jídelní vůz. Personál se snaží o navození správné atmosféry, která je umocněna malebností krajiny, kterou souprava projíždí. Zejména pro děti je cesta parním vlakem opravdovým zážitkem.
V pokladně hlavního nádraží kupujeme lístky do Oybinu pro Lenku, Kačku a Davida. Já s Honzou pojedu autem, abychom na zpáteční cestě nebyli závislí na jízdním řádu vláčku. Postarším německým turistům předvádíme přímo ukázkové loučení s rodinou, kterou nejméně půl hodiny neuvidíme. Rameno semaforu se zvedá, výpravčí povoluje odjezd, z odvodňovacích kohoutů hnacích válců se valí oblaka páry a za chvíli již Oybinexpress mizí v dáli. Sedáme do auta a v klidu vyrážíme. Opět se neubráním menší přednášce o parních lokomotivách, na kterých jsem v roce 1972 v Liberci jezdil jako topič – učedník na mašinfíru. Nevím, jestli to Honzu zajímá, ale já na těch pár měsíců na lokomotivě do smrti nezapomenu. A taky nezapomenu na to, že mě nakonec nenechali jezdit, protože bych neměl využité vzdělání…Naštěstí brzy dojíždíme na Oybin a já své vzpomínky opouštím. Auto odstavujeme na parkovišti u nádraží a jdeme přivítat zbytek výpravy. Táhlé pískání lokomotivy se odráží od okolních skal a za chvíli na peronu stojí vlaková souprava v celé kráse. Z železného oře se stává mírumilovný beránek a jenom tiché předení jednostupňového kompresoru připomíná sílu, kterou v sobě parní stroj skrývá. Je to prostě paráda.
Městečko Oybin je nádherným turistickým cílem. Leží v hlubokém údolí. Směrem na jih a jihozápad leží hraniční hory s ČR, zvané Zittauergebirge. Jsou vlastně bočním ramenem Lužických hor, se kterými se spojují na nedalekém Hvozdu (nejlépe přístupném z Krompachu). V nejbližším okolí Oybinu se v Zittauergebirge nalézá velké množství skal, tvořených načervenalým pískovcem s velkou příměsí železa a železitých kyzů. Najdeme zde poměrně dost skalních věží, z nichž hlavně Kelchstein (Kalich), Kelchsteinwächter (Strážce Kalichu) a Jubilleumturm (Jubilejní věž) patří mezi známé a oblíbené horolezecké cíle.
Absolutní dominantou Oybinu je stolová hora, která ční do výšky asi 100 m a zakrývá celý severní a severozápadní obzor. Je rovněž pískovcová a nahoře stojí zbytky hradu ze 14. století. Nechal jej vystavět Karel IV. v době, kdy Sasko ještě patřilo k zemím Koruny české. Hrad je přístupný, má několik zachovalých částí a je z něj nádherný rozhled. V době naší návštěvy však byla všude okolo hustá mlha, a proto jsme se nahoru ani neškrábali.
Po prohlídce vzorně udržovaných budov městečka jsme zamířili do kopců, kde jsem kolegům slíbil hlavně slavný Kalich. Je to věž, která je prostě nádherná a tak ji dlouho obcházíme ze všech stran. Bývaly doby, kdy jsem na Kalich dokázal vylézt, ale i „za mlada“ to nebyla sranda. O pády tu nebývala nouze a znám mnoho lezců, kteří odtud raději vycouvali.
Obcházíme ještě Strážce Kalichu a pomalu se vracíme dolů. Počasí je opravdu nevlídné a navíc není problém sem zajet kdykoli jindy. Dá se to spojit i s potápěním na nedalekém Eckartsbergu.
Návštěva Oybinu opravdu stojí za to. Nádherná příroda, středověký hrad, v létě spousty a spousty kytek, vlídní lidé, čistý vzduch, který vlastně byl základem pro zřízení „vzdušných“ lázní. To vše je tu koncentrováno na velmi malém prostoru A až se rozhodnete na Oybin vyrazit, tak nezapomeňte ani na vláček s parní lokomotivou. Pro malé děti a starší pány je to opravdu nevšední zážitek.
(Fotek je málo, bylo špatné počasí a moc se fotit nedalo)
