Dne 11.3.2012 došlo na lomu ve Svobodných Heřmanicích k tragické nehodě, při které zahynuli 2 polští potápěči. Třetí přežil, ale duševní trauma si jistě ponese po zbytek života. Celý případ byl dost široce medializován, bohatě "okomentován" byl i v potápěčských kruzích. Shodou okolností jsou mi známy detaily nehody. Bezpečně vím, že Poláci o svůj život tvrdě bojovali. Nevzdali se do poslední chvíle, a to je důvod, proč jsem si dovolil malé zamyšlení.
Neustále mi není jasné, proč lidé chtějí dělat velké věci s minimální přípravou. Ponor pod led je rozhodně velmi náročné potápění, ale dá se na něj prakticky stoprocentně připravit. Musí se trénovat, nacvičovat, simulovat ztráta orientace apod. Samozřejmě nejdřív v prostředí, kde led není. Kdo to dělá?? Kdo chodí s kompasem po ledu a naměřuje si azimuty pro případ, který se stal na SH?? Odpovím si sám. Dělá to málokdo. A když pak nastane problém, jako na Heřmandách, tak logicky velmi brzy nastoupí panika. A v panice se logická a chladnokrevná rozhodnutí dělají velmi těžko. Mimochodem ten Polák s jednou lahví byl nalezen 25-30 m od kraje, od místa, kde by i s lahví na zádech lehce vylezl, protože led byl od terénu dostatečně odtátý. Vylezl by, kdyby na to byl připraven (vycvičen). To však nebyl, proto i přes heroický boj zůstal pod ledem.
Mějme tedy na paměti, že potápění (každé) není procházkou v březovém háji. Cvičme a trénujme vše, co nám poradí ti zkušenější nebo co nás prostě napadne. Cvičme však bezpečně, ne jako náš kolega loni na Leštince. Nemějme pocit, že po určitém počtu ponorů jsme již dokonalí potápěči - to nebudeme nikdy. A hlavně - když máme sebemenší pochybnosti o své připravenosti nebo o výsledku akce, tak vycouvejme. Není to ostuda. Můj velký kamarád Joska Rakoncaj (kterého jistě všichni znáte) to udělal mnohokrát v horách a dodnes na rozdíl od jiných chodí ve zdraví mezi námi.
