V neděli 1. června hýřil náš klub nebývalou aktivitou. I když jsme všichni aktivní sportovci, kteří nevydrží chvíli bez pohybu, tentokrát jsme se vskutku překonávali. Již ráno odjela první část Daltonu za potápěním. Odpoledne se zase seniorský (někdo říká, že intelektuální) zbytek klubu podílel na přípravě a realizaci Dětského dne.
Akce se konala u Slunečních lázní na Jablonecké (Mšenské přehradě). Nečekal se velký nával dětí, protože šlo víceméně pouze o akci jedné jablonecké školy, kde náš kolega učí. Připravili jsme tedy pár věcí na osahání (potápěčských věcí), malou ukázku ponoru a hlavně bylo na programu hledání pokladu.
Martin dodal krásný stan v klubových barvách. Pak ještě vytasil logo, které vyrobil, a které mi udělalo velikou radost. Naaranžovali jsme skromnou výstavku výstroje, která přitáhla pozornost spíše dospělých návštěvníků přehrady. Podali jsme spoustu informací ohledně výstroje, přičemž rodičové se zásadně ptali na potápěčské brýle pro své děti. Všichni svorně se pochlubili i tím, že jejich děti zatím neumí plavat. Zřejmě nová móda.
Přesně v dohodnutý čas vyhlásila moderátorka hledání pokladu. Většina dětí se nahrnula k vodě, kde s napětím sledovala počínání našich hledačů. Část dětí ovšem prokázala, že je správně vyformovaná televizními soutěžemi, které zaručují bombastické výhry pro každého a ihned se nahrnula ke stolu, kde jsem hlídal věci. Tam jsem byl podroben otázkám ohledně množství a druhu peněz, které nalezneme. S politováním jsem musel odmítnout i nabídku obchodu, že největší část pokladu připadne mně a jim, protože se spolu vlastně dobře známe. Tato skupinka se v životě neztratí…
Po pár minutách hledání, kdy někteří malí diváci již propadali zoufalství, se na hladině objevila krabice s pokladem. Převzal jsem jej od hledačů a vrátil se ke stolku, kde jsem zjistil, že coby správný potápěč jsem zapomněl doma nůž. Bez mrknutí oka jsem se do krabice pustil lžičkou od kávy, kterou jsem si předtím naštěstí dal. Šlo mi to celkem rychle, ale i tak se napětí dalo krájet. Konečně byla krabice otevřena a nadšení dostoupilo vrcholu. V krabici bylo 300 čokoládových zlaťáků. Najednou mi přišlo, že některé děti nejsou děti, ale chobotnice. Tolik rukou se objevilo. Ty hladovější děti jsme umírnili a tak snad nakonec byly spokojené všechny.
Odpoledne pokračovalo dalším programem a my jsme pomalu poklidili věci a dopřáli jsme si i trochu toho zaslouženého občerstvení. Než se zábava rozproudila, stačili jsme ještě celou akci vyhodnotit. Myslím, že jsme celkem přispěli k pobavení dětí a o to šlo.
Nakonec jsem si ještě šel s Davidem zaplavat, poslal jsem jej domů a nastala chvíle, abychom se pobavili my. Ale to už je jiná kapitola, nesouvisející přímo s Dnem dětí.
Účastníci: Martin Víšek, Mařenka a Honza Vocelovi, David a Libor Čechovi
