Kromě manželek, které ovšem již skoro pravidelně chodí na schůze v průběhu roku, přijali naše pozvání i nečlenové klubu, kteří se s námi pravidelně potápějí. U stolu s námi tedy zasedl i Zdeněk Černý, Jindra Kučera a Jarda „Sasanka„ Svoboda.
Po obligátním zahajovacím proslovu předsedy následoval každoroční tradiční výčet naší činnosti. Žádné převratné novinky jsme v hodnoceném roce neabsolvovali. Nebylo to ani v plánu, protože to prostě nebylo možné. Honzovi Bulířovi a Kamče se v březnu narodil malý Honzík a Vitoušovi s Ilonou v červnu pro změnu malý Lukášek. Ostatní nerodili, ale byli zavaleni prací, což při skromném počtu členů klubu vedlo i ke skromným cílům. Přesto jsme absolvovali mnoho ponorů na oblíbených německých lomech, v Rakousku, na Hranické propasti i v dalších lokalitách po celé republice. Po delší době došlo i na ponor v Miltitz. Někteří samozřejmě navštívili i Egypt, Chorvatsko a další mořské oblasti. Nechyběla ani připomínka návštěv různých podzemních objektů, jeskyní, štol a starých továren.
Samostatnou kapitolou bylo promítání filmu, který pořídil Zdeněk Černý při své několikatýdenní návštěvě na Bali. Se svojí partou kromě potápění absolvovali i celou řadu výjezdů do vnitrozemí a přivezli odtud kromě nádherných zážitků i spoustu užitečných informací.
Rok 2007 jsme si zpříjemnili i řadou jednodenních akcí. Vyjížděli jsme do skal, několikrát jsme pořádně provětrali i svá endura a asi nejzajímavější akcí byl tandemový seskok v Kolíně. Za mužskou část jsem skákal jen já s Jirkou Mocem. Zato naše manželky a děti (hlavně dcery) nás reprezentovaly opravdu důstojně. Z letadla ve výšce 4000 metrů se jich vrhlo hned šest.
Povídání a promítání nebralo konce, až jsem měl pocit, že oficiální část je nepřiměřeně dlouhá. Nasadili jsme tedy zdravice, přípitky a zpěv naší oblíbené hymny: „Dalton válí…“
Ještě než schůze úplně přešla do režimu volné zábavy, dovolil jsem si připomenout, že i v roce 2007 skončily všechny naše ponory šťastným návratem bez mimořádné události. To bylo jistě nejdůležitější resp. jediné důležité konstatování.
Tou úplně poslední dobrou zprávou bylo, že pokladník Miloš Malina opět uvolňuje jistou příjemnou částku na důstojný průběh výročky. Zábava rychle nabírala na intenzitě, dotace se bleskově rozplynula a pak již vše probíhalo podle dlouholetého ověřeného scénáře.
Ze salonku k baru se tentokrát přesouváme již před druhou hodinou ranní. Někteří tak chtějí prezentovat své rozhodnutí dát si jednu na cestu a odejít dříve, než jindy (tedy dříve než v 06,00). Nakonec opravdu nepatrně zlepšujeme rekord, odcházíme v 04,50. Výročka se opět povedla. Byla spousta legrace, kromě Jardy Tomáška jsme se sešli všichni a bylo to fajn. Tak zase za rok. To navíc budeme mít jubileum.
